Praha - Je to pěkně zvlněný kraj s řadou vinic, táhnoucích se od obzoru k obzoru. Zdejší úrodnou půdu už několik století obdělávají potomci přistěhovalců z dnešního Chorvatska. Místní starousedlíci jim říkali Charváti, oni sami se označují za Kroboty. Žijí na jihomoravském Valticku, které bylo vždy součástí Rakouska. Mají sice vlastní nářečí i kroj, ale dokázali splynout s místními natolik, že je po válce nečekal osud vyhnanců jako jejich krajany o pár kilometrů dál na Mikulovsku. O osudech málo známé komunity natáčel pro Reportéry ČT David Vondráček.
Sedm tisíc Chorvatů žilo od počátku šestnáctého století na Mikulovsku a na jih od Břeclavi – na tzv. Valticku. Lichtenštejnové, zdejší šlechta, tehdy souhlasili s tím, aby se charvátské obyvatelstvo usadilo i na jejich panství na Mikulovsku. Obce zde pustly a bylo zapotřebí zdejší polnosti a lesy zkultivovat.
Tisíc let přitom patřilo Valticko k Rakousku, nebylo součástí českého státu ani ve středověku. „Dnešní Valticko tvořené pěti obcemi bylo součástí dolního Rakouska v podstatě od podpisu smluv mezi východofranským králem Jindřichem III. a Břetislavem I., českým panovníkem, v roce 1041,“ upřesnil historik Miroslav Geršič.
Území německy hovořících Valtic a okolních obcí obývaných potomky Chorvatů bylo připojeno na základě Saint-Germainské dohody v létě 1920 k Československu bez plebiscitu. Nicméně skutečností je, že český jazyk byl na tomto území už celkem zabydlený a nová státoprávnost tak nebyla úplně odmítaná.
Chorvaté na Valticku se počeštili, unikli tak vysídlení
V době první republiky žily tři tisíce potomků chorvatských kolonistů v obcích na Mikulovsku a dva tisíce na Valticku. Zatímco na Mikulovsku si zachovali chorvatštinu úplně, na Valticku stále více vrůstali do slováckého prostředí a počešťovali se. Obě dvě komunity vzdálené od sebe třicet kilometrů jsou všeobecně považované za schopné zemědělce, především vinaře.
Málo známou kuriozitou moderních českých dějin je, že část zdejších mužů musela narukovat do německého Wermachtu, přestože se v roce 1938 k německé národnosti nepřihlásili. Mnoho z nich se totiž necítilo být ani Čechy, proto založili skupinu takzvaných Moravských Slováků. „Slováci ale byli spolupracovníci Němců, tak všichni, co se k Moravským Slovákům přihlásili, narukovali do německé armády,“ podotkl obyvatel a pamětník z Hlohovce Karel Vašič.
Komunisté Chorvatům neodpustili, že je po válce nevolili
Po druhé světové válce byli jihomoravští starousedlí Němci nuceně vysídleni, a v této části jihomoravského pohraničí tak zůstali pouze Chorvaté a jejich potomci. V roce 1946 měli na svědomí další politologickou kuriozitu. Jako jediní lidé v celém pohraničí nevolili masově komunisty. Nevěřili totiž jejich slibům, že u nás nehrozí sovětizace a vznik kolchozů, a volili lidovce. „To bylo úplně unikátní a byla to velká provokace pro komunisty, kteří všude vyhrávali téměř z 90 procent. A u nás to bylo obráceně,“ uvedl Josef Hubený ze Sdružení občanů chorvatské národnosti v ČR.
Totální volební prohru komunisté Chorvatům nikdy neodpustili. V létě osmačtyřicátého roku dochází k odsunu mikulovských Chorvatů, jejichž mateřštinou byl stále balkánský jazyk. Byli nuceně vysídleni do severomoravských sudet, odkud byly zase odsunuti starousedlí Němci. „Byli odsunuti asi do 108 vesnic a zároveň při tom odsunu bylo pamatováno v těch zásadách, že by neměly být odsunuty na jedno místo více než tři rodiny. Záměr byl úplně jasný. Aby se celá ta chorvatská národnostní menšina časem asimilovala, to znamená zanikla,“ dodal Hubený.
Etnickou poválečnou čistkou zanikla osobitá chorvatská kultura na Mikukovsku, přestože stále existují pokusy zachovat aspoň něco ze staletých tradic. „Jsem samozřejmě Čech, ale chorvatskou minulost mám opravdu v úctě. A su hrdý na ty naše předky,“ uzavřel Vašič.
