Brno - Ústavní soud (ÚS) se zastal lidí s duševní nemocí, kteří zpětně zpochybní svůj právní úkon, třeba sporný podpis na smlouvě či směnce. Justice od nich nemůže očekávat stoprocentní důkazy o vlivu choroby v daném okamžiku. ÚS se novým nálezem vymezil proti dlouhodobému rozhodování Nejvyššího soudu, podle něhož museli nemocní vliv svého stavu doložit bez pochybností, což ale někdy působilo těžkosti.
Ústavní soudci se věcí zabývali kvůli konkrétní stížnosti muže, který podepsal směnku na šest milionů korun. Když později obdržel platební rozkaz, hájil se tvrzením, že si podpis nepamatuje a že patrně jednal pod vlivem závažného duševního onemocnění.
Lékaři charakterizují jeho chorobu kolísavými projevy, a to třeba zhoršenou pamětí a sníženou soudností. Někdy muž působí jako zcela zdravý, jindy se jeho stav zhorší. Městský soud v Praze po zohlednění všech důkazů včetně výslechu svědků ponechal směnku v platnosti, vliv nemoci v okamžiku podpisu se prý nepodařilo jasně prokázat, což posléze potvrdil i Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud.
Podle ústavních soudců je ale nutné v takové situaci poměřovat dva principy - ochranu lidí jednajících v duševní poruše a ochranu těch, kteří s nimi v dobré víře vstupují do právních vztahů. Požadovaný důkazní standard však nesmí být nepřiměřeně vysoký, namísto absolutní jistoty postačí vysoká pravděpodobnost.
„Spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude nejlépe dosažena stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat,“ stojí v nálezu soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové.
Případem se musí znovu zabývat Městský soud v Praze. Jeho úkolem je opět zhodnotit všechny relevantní důkazy a okolnosti. Kritizovaná judikatura Nejvyššího soudu sahá až do 70. let minulého století. Na konkrétní kauzu dopadá starý občanský zákoník, nový nález je však vzhledem ke svému obecnějšímu přesahu relevantní také pro aktuální kodex.
