Praha/Brno – Ústavní soud zamítl stížnost dědiců bratrů Waldesových, kteří žádali o vydání poloviny vršovických nemovitostí a sbírky obrazů společnosti Koh-i-noor. Rodina, která firmu založila, o ni přišla během války. Restituční nároky soud odmítl, protože stát továrnu po válce znárodnil podle Benešových dekretů. Soudy žádost o vydání části majetku firmy, která původně nesla název Waldes a spol., posuzovaly od roku 1995. Ústavní soud se jí zabýval již podruhé a jeho verdikt je patrně definitivní. Podle Ústavního soudu se rodině stala křivda, kterou však soudy nemohou napravit.
Jindřich a Zikmund Waldesovi v žádném případě nebyli váleční kolaboranti, naopak – nacisté rodinu prohlásili za židovskou a továrnu vyrábějící především unikátní patentky jí zabavili záhy po zahájení okupace českých zemí. Zpět ji ale už Waldesovi nedostali. V roce 1945 ji stejně jako množství dalších velkých průmyslových podniků, které si za války přivlastnili nacisté, převzalo podle prezidentských dekretů Československo. V případě nového národního podniku Koh-i-noor ale dědici původních majitelů nedostali žádné odškodnění a po komunistickém převratu se jim již nepodařilo na státu nic vymoci. Od roku 1995 žádali o vydání poloviny pozemků ve Vršovicích a části sbírky obrazů Františka Kupky, ale po několika zvratech neuspěli.
Rodina přišla o majetek ještě před rokem 1948
Ve vleklém soudním sporu nastaly dva zlomy. Ten první přišel v roce 2005 – prvních deset let rozhodovaly soudy v neprospěch restituentů, ale nakonec se případ dostal k Nejvyššímu soudu a ten jejich nárok uznal. O dalších pět let později, když se zdálo, že dědicové Waldesových část majetku dnešní akciové společnosti Koh-i-noor dostanou, zasáhl Ústavní soud. Na něj se obrátili současní majitelé továrny, kterým hrozilo, že přijdou o vlastnictví řádně nabyté v kuponové privatizaci. ÚS potom prohlásil, že vzhledem k tomu, že rodina o majetek přišla před rokem 1948, nemůže se na ni restituce vztahovat. V dalším kole obecné soudy již restituční žádost zamítaly. Dědicové se ale znovu obrátili na Ústavní soud s žádostí, aby původní postoj přehodnotil. Ten to odmítl. „Neuvedli nicméně žádné argumenty, které by již nebyly dříve vzneseny či které by nebyly ÚS v době jeho rozhodování známy. ÚS proto neshledal důvod závěry, k nimž dospěl v citovaném nálezu, jakkoliv měnit,“ stojí v usnesení soudkyně zpravodajky Michaely Židlické.
Waldesovým se stala křivda, ale s tím nelze nic dělat
Již dříve Ústavní soud uznal, že se Waldesovým stala křivda. Tu však nelze napravit podle restitučních zákonů, protože ty se nevztahují na okupační arizaci majetku nebo znárodňování v roce 1945. Soudy podle ÚS nemohou při posuzování žádosti rodiny poškozené nacistickým i komunistickým režimem obcházet vlastní interpretací. „Zmírňování křivd je kompetencí zákonodárců, nikoliv soudu,“ uvedl již v roce 2010 soudce zpravodaj Pavel Rychetský.
Podnik Koh-i-noor se v 90. letech dostal do kuponové privatizace, protože v té době na něj žádný restituční nárok nebyl. Dědička Jindřicha a Zikmunda Waldesových sice požádala o vydání starého rodinného majetku, ke kterému patří i slavný a pro firmu definující Kupkův obraz Dívka s patentkou, ale jako švýcarská občanka na to podle prvotních restitučních zákonů neměla nárok. Po zmírnění podmínek restitucí dědici Waldesových o majetek požádali, v té době však již byl privatizován.
