Mezigenerační konflikt je jeden ze všudypřítomných mechanismů, kterým se generace střídají, co lidstvo lidstvem stojí, říká psychiatr Cyril Höschl. Úcta ke stáří je přitom podle něj mnohem trvalejší a hodnotnější, pokud si ji konkrétní generace svým postojem a činy přirozeně zaslouží. Propasti mezi generacemi, prodlužování života a střetu generací se věnuje Fokus Václava Moravce.
Je rivalita mezi generacemi nebo mezigenerační konflikt něco zcela přirozeného, anebo je to něco, co se teď projevuje víc, než to bylo v dějinách?
Lidstvo má vždycky pocit, že to, co prožívá, je něco mimořádného, co tady předtím nikdy nebylo, nebo ne v takové míře. Ale ve skutečnosti mezigenerační konflikt je jeden ze všudypřítomných mechanismů, kterým se generace střídají, co lidstvo lidstvem stojí. A určitě má celou řadu charakteristik, které jsou naprosto stejné už po staletí. Ba dokonce po tisíciletí, s různými drobnými modifikacemi.
Do jaké míry se dá k úctě ke stáří vychovat? Nebo do jaké míry si úctu musí každá generace svým chováním zasloužit?
Jestliže si ta která generace svým postojem, činy a tím, co po sobě zanechá, úctu přirozeně zaslouží, pak je mnohem trvalejší a hodnotnější, než když si ji vynucuje. Je to jako v rodině, protože společnost, to jsou sobě podobné struktury. Vesnice vypadá jako rodina, země vypadá jako vesnice a lidstvo vypadá jako země.
Jinými slovy, mechanismy se na různé úrovni opakují a co je vynucováno, nemá trvalou hodnotu a vyvolává odpor, takže výsledek je často paradoxní. Proto přirozená autorita – to vidíme ve školách, u dětí – je vždycky daleko hodnotnější a trvalejší než autorita vynucovaná, třeba restrikcemi, tresty, zákazy.
Dá se najít nějaký rozdíl v mezigenerační soudržnosti po revoluci, po pádu komunismu a za komunismu?
To je velmi podobné, protože mezigenerační soudržnost může být mimo jiné posílena taky představou vnějšího nepřítele nebo nepřízně osudu. Ty generace napříč celým generačním spektrem spojí a začnou fungovat pospolu, jakoby na jedné straně barikády. Viděli jsme to v roce 1968 v Československu a konec konců i po listopadu 1989 v převratných revolučních dnech.
Samozřejmě že tato - vlastně vnějšími poměry vynucená - soudržnost nemá dlouhého trvání a je brzy vystřídána původním střídáním časného vzdoru nastupující generace vůči té předchozí a pozdní identifikace. Když mladí dorostou, jsou z nich potom stejně staří páprdové jako jejich předchůdci.
Lidé ve stáří jsou často osamoceni, nenaplněni a zoufalí. Jaká je cesta k tomu, aby stáří bylo co nejkvalitnější? Má na něj člověk myslet celý život a dobře se na stáří zařídit, musí fungovat rodina, anebo máme vše sázet na sociální systém, aby se o člověka v této etapě života postaral?
Nejlepší je portfolio trochu rozložit, protože na nic se nelze úplně spolehnout. My asi nemůžeme spoléhat na to, že se rodiny postarají o svoje staré ve společnosti, která je industriální a která je založena na vysokém výkonu. Která vyžaduje od rodin spoustu energie a výkonu na jiných frontách, než pouze starat se o své rodinné příslušníky.
Naproti tomu třeba v subsaharské Africe model trojgeneračního uspořádání možný je. Ale tam nežijeme čili na to spoléhat nemůžeme.
Na druhou stranu, když budeme spoléhat jenom na sociální stát, který se o své staré postará, nese to s sebou jiná rizika. Jedno z nich je ochabnutí vlastní vůle k charitě a k iniciativě, zcyničtění nebo odlidštění jednotlivců vůči sobě.
A hlavní riziko je, že se nemusí vždycky ekonomicky a společensky tak dařit, aby systém skutečně efektivně fungoval. Pak je nejstarší generace vždycky první na ráně, která je ohrožena. A je dobré o tom asi tak od třicítky přemýšlet jak u sebe, tak u své rodiny.
Mementem, které je myslím velmi zdravé - když nám je někdo na obtíž nebo když je někdo starý a vlastně už ho moc nepotřebujeme - představit si, že v té roli brzy budeme sami. Ono to utíká.
