„Stihneme to!“ Stihnou? Opravdu? Přesvědčil je. Zatímco další uprchlíci se cpali zoufale do tunýlku, Bařina už stříhal další ostnatý drát. Klepala se mu ruka tak, že v ní nedokázal udržet kleště. Nedokáže přestřihnout obyčejný drát! Naštěstí hned přišel jak na to. Nůžky položil na druhou ruku a posouval je pomalu až k drátu. Pak stříhl. Šlo to. Ale kamarádi nebudou čekat. Vrhnou se do drátů hlava nehlava, vyjdou z nich doškrábaní, celí od krve, ale živí. To byla poslední překážka. Píše se rok 1985 a Václav Bařinka a jeho tři kamarádi právě překročili obávanou železnou oponu. I o nich jsou Příběhy železné opony – cesty ke svobodě.
V listopadu si připomeneme čtvrtstoletí od pádu komunistického režimu v Československu a tím pádem také pětadvacet let od otevření do té doby ostře hlídaných hranic na Západ. Na osudy lidí, kteří se přes jižní Moravu pokusili dostat z komunisty ovládané země do svobodného Rakouska, se zaměřilo Občanské sdružení PAMĚŤ a vytvořilo projekt Příběhy železné opony – cesty ke svobodě. Jde o patnáct příběhů úspěšných, ale i nepodařených útěků, odehrávajících se v různých místech a v různém čase. Lidé se pokoušeli dostat přes ostře hlídané hranice pomocí horkovzdušného balonu, tanku, zkusili ji podhrabat i podplavat. Patnáct osudů patnácti různých lidí by mělo být připomínkou toho, že zde existovala v podstatě fyzická zeď mezi svobodou a totalitou a nebylo lehké ji překonat.
Zásadní součástí projektu je mobilní aplikace, která funguje jako průvodce. Prostřednictvím GPS souřadnic nebo načtením QR kódu na určitém místě podél moravsko-rakouských hranic si lidé mohou jednotlivé příběhy přečíst nebo poslechnout.
„Jestli umřeme, umřeme spolu“
S těmito slovy si čtyřiadvacetiletý Josef Hlavatý připoutal svého tříletého syna Davida na záda. Společně pak jednoho červencového rána pomocí rogala přeletěli státní hranici do Rakouska. Myšlenkou na útěk se mladý muž zabýval už nějaký čas, ale plány mu překazily komunistické úřady, které mu nedovolily odjet s manželkou a druhým synem na dovolenou do Jugoslávie. Už nějaký čas měly totiž podezření, že by mohl emigrovat a rozdělením rodiny si to chtěly pojistit. Paradoxně tímto činem jenom donutily mladého muže vše uspíšit.
Bylo mu jasné, že se musí i se synem dostat přes hranice. S manželkou a druhým dítětem se pak mohl sejít na svobodě. Volba nakonec padla na rogalo, které už měli z dřívějška doma. Adrenalinový let s malým Davidem na zádech dopadl téměř špatně, protože stroj se začal otáčet zpět směrem k československému území. V jednu chvíli se dokonce ocitli nějakých dvacet metrů od ohromeného vojáka držícího hlídku na kontrolní věži. Nakonec ale přece jenom přistáli na druhé straně obtížně překročitelné železné opony.
Přestože i manželka měla problémy s útěkem z Jugoslávie, nakonec se celá rodina šťastně shledala. Ale ne vždy končily přechody hranic šťastně.
Převedl stovky uprchlíků. Pak ho zastřelili
Tak jako byl Josef Hasil Král Šumavy, mohl by být František Gajda Král lužních lesů. Do své smrti v říjnu 1950 pomohl tento rodák z Lanžhota stovkám lidí, kteří se nedokázali vypořádat s novým komunistickým vedením země, s útěkem na Západ. V té době sice ještě nekopírovaly státní hranici drátěné zátarasy, ale uprchlíci se museli skrývat celou cestu až do Vídně, protože území mezi Československem a hlavním městem Rakouska bylo až do roku 1955 pod okupační správou Sovětského svazu.
František Gajda nakonec pomohl pomocí gumových člunů spuštěných na Dyji překonat hranici i své manželce a dětem. Když se za nimi chtěl vydat a už definitivně opustit Československo, pohraniční stráž už na něj v lese čekala a při první příležitosti ho zastřelila. Komunisté poté tělo Malého Franty, jak mu v okolí říkali, naložili na káru a triumfálně vezli středem vesnice. Slavný převaděč měl být jakožto nepřítel režimu pohřben na smetišti vedle márnice. Ale díky svým přátelům byla jeho rakev tajně přemístěna do rodinného hrobu. Leží tak vedle své roční dcerky, kterou přejel opilý ruský voják při osvobozování v květnu 1945.
Chtěl dostat dovolenou, tak zastřelil kolegu
Příběh zoufalého pohraničníka, tak zní název vyprávění o osudu teprve dvacetiletého vojáka Jaroslava Kunce, který nesmírně toužil po dovolené, protože chtěl vidět dceru dělat první krůčky. Věděl ovšem, že na dovolenou nemá nárok. Zaslechl v té době od jednoho z vojáků, že volno získá ten z pohraničářů, kdo zadrží přeběhlíka. Odhodlal se tedy k zoufalému činu, kdy několikrát vypálil na svého kolegu a kamaráda při obhlídce. Posléze přišel s historkou, že mladý voják viděl na druhé straně hranice mladá děvčata na poli a chtěl se za nimi vydat, proto se ho snažil zadržet.
Když se nakonec při vyšetřování ukázala pravda, bránil se Kunc slovy: „Na svou obhajobu uvádím, že jsem se svého činu dopustil proto, abych získal dovolenku. Asi čtrnáct dní před svým činem jsem totiž dostal od své manželky dopis, ve kterém mi oznamovala, že naše dcera už chodí a že volá 'táta'.“
Za dobu čtyřicetiletého trvání komunistického režimu se spoustě lidí podařilo úspěšně překonat moravské lesy, drátěné zátarasy i hlídky pohraniční stráže. Je zde ale také padesát tři těch, kterým se to z různých důvodů nepodařilo. A právě jim je věnován pomník Brána ke svobodě, který je složený z 53 kovových stél za 53 lidských životů.
Kdo zabíjel a nutil zabíjet na přísně střežené hranici komunistického Československa? Přehled dílů cyklu o odvaze a smrti, který připravila Česká televize podle scénáře Luďka Navary, najdete v ivysílání České televize.
