V polovině devadesátých let představoval Stanislav Gross jednu z hlavních nadějí tuzemské politiky, média o něm hovořila jako o korunním princi Miloše Zemana a nakonec se stal i nejmladším premiérem v dějinách. Dnes ale za jeho veřejným působením zůstává pachuť vyvolaná aférou kolem financování rodinného bytu i rychlým zbohatnutím po odchodu z politické scény.
Jen málokterý Čech zažil po roce 1989 takovou kariéru jako pražský rodák Stanislav Gross. Absolvent dopravní průmyslovky pracoval poslední dva roky před sametovou revolucí jako elektromechanik ve vršovickém depu lokomotiv a čekal na práci strojvedoucího – o deset let později už patřil mezi vlivné postavy tuzemské politiky a ve svých jednatřiceti letech zasedal v Poslanecké sněmovně coby její místopředseda.
Grossova politická kariéra začala současně s obnovou sociální demokracie, která po čtyřiceti letech v područí komunistické strany navázala na svou nezávislou prvorepublikovou činnost. Budoucí premiér do řad ČSSD vstoupil už v roce 1989 a o rok později se stal předsedou Mladých sociálních demokratů, stranické organizace, jež se v následujících letech ukázala jako klíčový rezervoár elit Lidového domu (mezi mladými socialisty působil i stávající předseda vlády Sobotka). Do vrcholné politiky Grosse dostaly poslední federální volby v červnu 1992; v následně ustavené Poslanecké sněmovně potom působil více než jednu dekádu a od poloviny devadesátých let předsedal i sociálnědemokratickým poslancům.
Výtah značky Zeman
Pro Grossův politický osud byl klíčový především jeho stranický šéf a současný prezident Miloš Zeman, jemuž mladý socialista v roce 1993 pomohl proti Jiřímu Paroubkovi se zvolením do čela strany. Zejména na sklonku tisíciletí se potom o Grossovi hovořilo jako o Zemanově „korunním princi“ a když si v roce 1996 bral Šárku Perlíkovou, servírku z parlamentní restaurace, šel mu lídr tehdejší sněmovní opozice za svědka. Byl to také právě Zeman, kdo Grosse coby naději sociální demokracie i tuzemské politiky delegoval do předsednictva dolní komory a po dvou letech opoziční smlouvy z něj ve své jednobarevné menšinové vládě učinil ministra vnitra. „Myslím, že jsem byl dobrý ministr vnitra, nicméně si myslím, že jsem nebyl dobrý předseda vlády,“ komentoval loni své působení v politice sám Gross.
Dnes hlava státu tuto podporu označuje za jeden ze svých hlavních politických přešlapů, dílem i proto, že při parlamentní volbě hlavy státu z roku 2003 měl Gross patřit mezi ty sociální demokraty, kteří svému čestnému předsedovi nepomohli na Pražský hrad, a otevřeli tak cestu pro zvolení Václava Klause. Kriticky se prezident se Stanislavem Grossem vypořádal už ve svých bestsellerových memoárech Jak jsem se mýlil v politice (2005), kde ho označil za svůj velký omyl a mj. napsal: „Grossova znalost literatury se omezovala na příručky typu Jak zbohatnout či Jak mít úspěch a nebylo možné se s ním bavit o myšlenkových proudech ve světě. Kdysi jsem ho přátelsky upozornil, že příručky o zbohatnutí píší spíše chudí a příručky o úspěchu spíše neúspěšní, ale nezabralo to.“
Křišťálovější než křišťál
Na politický vrchol nakonec Grosse vynesl Zemanův nástupce Vladimír Špidla. Coby premiér sice Česko na jaře 2004 dovedl do Evropské unie, jeho vlastní strana ovšem v následných volbách do Evropského parlamentu utrpěla debakl. Do zjitřené vnitrostranické atmosféry navíc zasáhl Zeman, už jako „důchodce z Vysočiny“, který ústřední výkonný výbor vyzval k tomu, aby vedení sociální demokracie sesadil. Špidla se nakonec poroučel sám, opustil předsednické i premiérské křeslo a Stanislav Gross, tou dobou první místopředseda strany, se následně stal nejmladším premiérem v českých dějinách. Ve Strakově akademii ovšem vydržel pouhých osm měsíců.
Dnes Stanislav Gross platí především za hlavního aktéra jedné z největších politických afér v polistopadové historii. Na jejím počátku přitom stály informace médií z poloviny ledna 2005, podle kterých si premiér na barrandovské bydlení mohl ze svých příjmů jen těžko přijít. Za byt totiž o šest let dříve zaplatil zálohu 2,5 milionu korun a na zbylých 1,7 milionu si vzal hypotéku, ačkoli si jako poslanec tolik peněz nemohl vydělat.
V následujících týdnech premiér nedokázal zdroj peněz uspokojivě vysvětlit. Nejprve uvedl, že si půjčil 1,2 milionu korun od svého strýce Františka Vika. Později se však ukázalo, že Vik takovými penězi nedisponoval a prý si půjčil 900 tisíc od svého známého a bývalého novináře Rostislava Roda. Původ svého majetku přesto obhajoval dodnes známým souslovím „křišťálovější než křišťál“. Další vysvětlení nabídl před rokem, když v dokumentu České televize Expremiéři prohlásil: „Kdybych se býval nebál přiznat, že jsem byt financoval z poslaneckých náhrad, tak jsem se vyhnul tomu, že jsem se zamotal do polopravd a lží.“
Premiérovy polopravdy zemi po necelém roce uvrhly do další ústavní krize; s rezignací předsedy vlády totiž automaticky padá celý kabinet, a v dubnu 2005 se tak opakoval scénář, kterým si trojkoaliční vláda ČSSD, lidovců a Unie svobody prošla už po odchodu Vladimíra Špidly. „Politik může být milován, politik může být nenáviděn, ale politik se nikdy nesmí stát směšný,“ glosoval Zeman Grossovu politickou dráhou s odkazem na předvolební heslo Myslím to upřímně.
Ačkoliv pravicová opozice vedená Mirkem Topolánkem volala po předčasných volbách, prezident Václav Klaus se rozhodl jinak. V jediném volebním období země jmenoval třetího premiéra z téže strany. Stal se jím Jiří Paroubek, až do té doby nepříliš favorizovaný ani výrazný politik, který zdrcenou sociální demokracii dokázal během pouhého roku dovést i k nečekaně silnému volebnímu výsledku.
„Zákon je minimum etiky“
Po odchodu z politiky se Gross dal na advokátní dráhu, několikrát zpochybňovaný titul JUDr. získal v březnu 2004 na plzeňských právech. Nejprve pracoval jako koncipient v advokátní kanceláři Eduarda Bruny, současného obhájce Jany Nečasové, po složení advokátských zkoušek se stal v roce 2009 samostatným advokátem.
Víc než právní činnost ovšem pozornost budily Grossovy podezřelé obchodní úspěchy. V roce 2007 totiž vydělal desítky milionů korun díky obchodu s akciemi jednoho z nejvýznamnějších tuzemských obchodníků s elektřinou, společnosti Moravia Energo. Expremiér dva roky po odchodu ze Strakovy akademie podíly nakoupil za 20 milionů korun, aby je po pouhém půlroce prodal více než pětkrát dráž.
Na pořízení akcií Grossovi půjčila slovenská pobočka české společnosti Key Investments (ta neúspěšně spravovala peníze několika pražských městských částí i dalších měst). Od bývalého premiéra pak 31 procent akcií Moravia Energo koupila firma Arca Capital Bohemia slovenského finančníka Pavola Krúpy. Obchodem, který Grossovi umožnil žít pohodlný život nebo pořídit dům na pražském Slivenci a byt na Floridě, se později zabývala také protikorupční policie, případ ale odložila. „Tady jsem přesvědčený, že se nemám za co stydět. Jedna věc je pohled morální a druhá věc je pohled z hlediska zákona,“ komentoval své obchodní záležitosti Gross. „Pravda je, že zákon je minimum etiky.“
Do veřejného života naposledy výrazněji vstoupil před rokem, kdy již média spekulovala o jeho onemocnění. V rozhovoru pro pořad České televize 168 hodin tehdy Gross provedl veřejné pokání a prohlásil: „Všem vám, kteří jste mi před X lety důvěřovali a pak jste měli pocit, že jsem vás zklamal, se omlouvám. Je to něco, co cítím zapotřebí, aby zaznělo a šlo ze mě ven.“ Nejmladší předseda vlády v dějinách Česka zemřel v noci na dnešek, bylo mu pětačtyřicet let.
Výroky Stanislava Grosse:
- únor 2005: „Ten původ (majetku) je tak křišťálově čistý, že prostě ani křišťálověji čistější být nemůže.“
- září 2005: „Sociální demokracie je hnutí, které je podle mého názoru nejlepším receptem pro budoucnost České republiky. V době, kdy jsem skandalizován nesmyslnými kauzami, kdy nejsem v mediální štvanici schopen efektivní obrany, nemám právo riskovat osud tohoto hnutí. Můj odchod prospěje sociální demokracii.“
- duben 2014: „Po odchodu z politiky jsem zažil několik úžasných věcí. V osobním životě jsem měl možnost narovnat si doma vztahy, v duchovním životě jsem taky prošel nějakým vývojem - přijal jsem Krista.“
