„Z materiálů CIA vyplývá, že už v květnu byly tendence Sovětského svazu vojensky zasáhnout v Československu,“ upozornil historik Jaroslav Šebek s tím, že o připravenosti Sovětů na zásah svědčilo například posílení sovětského letectva v blízkosti československých hranic. Možnosti zásahu sovětských vojsk si bylo vědomé i československé vedení. „Dubček se snažil situaci spíše uklidňovat,“ dodal Šebek.
- Necelý měsíc před invazí vojsk Varšavské smlouvy se v železničních vagonech na slovenských hranicích v Čierné nad Tisou pokusil Leonid Brežněv „přivést k rozumu“ Alexandra Dubčeka. Dubčekovo vedení odmítalo obvinění ze sílící kontrarevoluce a rovněž nechtělo dát souhlas s Brežněvovou tezí o internacionální pomoci při obraně socialismu v jiné zemi.
K uklidnění situace pak přispělo i jednání v Čierné nad Tisou na přelomu července a srpna 1968, stejně jako návštěva Chauchesca či Tita. „Všichni si mysleli, že vedou k uklidnění situace, už v té době bylo ale v Moskvě jasné, že proběhne invaze,“ uzavřel historik.
Okupační vojska začala ihned 21. srpna obsazovat nejdůležitější místa v zemi. Ještě v noci vyzývá vedení země prostřednictvím rozhlasu občany ke klidu s tím, aby „nekladli postupujícím vojskům odpor, neboť obrana našich státních hranic je v této chvíli nemožná.“ Podle historiků se v té chvíli na československém území pohybovalo 600 tisíc okupačních vojáků. Československá armáda čítala 200 tisíc mužů.
Spisovatel a publicista Pavel Kosatík upozornil na to, že výuka moderní historie na školách je důležitá. „Nejdůležitější je vykládat historii i s určitou reflexí“, poukázal na to, že všichni učitelé nemusí dojít ke stejnému výkladu. „Hrozil bych se představy, že je jediný univerzální názor,“ dodal. „Člověk by měl sám o sobě vědět, jaké má názory.“ Připomněl, že žáci by si stejně konečný obrázek o historii měli udělat sami.
Nezlomná naděje ve zdárné dokončení reforem zahájených na jaře 1968 semkla národ dohromady a ten se jako jeden muž postavil za nejvyšší vedení státu, jehož významní členové Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel a Josef Špaček byli ihned 21. srpna zatčeni a později převezeni na sovětské území.
Odpověď českých komunistů na sebe nenechala dlouho čekat. Hned 22. srpna se v pražských Vysočanech konal mimořádný sjezd komunistické strany, který odmítl porušení suverenity země a žádal okamžité stažení cizích vojsk. Závěry toho sjezdu nakonec zrušilo jednání nejvyšších komunistických představitelů v Moskvě, které vyústilo v tzv. moskevský protokol.
Československá delegace vedená tehdejším prezidentem Ludvíkem Svobodou sice v Moskvě zpočátku odmítla uznat oprávněnost intervence, avšak nakonec podlehla nátlaku sovětského vedení a podepsala protokol o neplatnosti vysočanského sjezdu KSČ. „Více odolávat určitě možné bylo,“ domnívá se Kosatík, který ale jedním dechem dodává, že z pozice prosovětsky orientovaných komunistů by něco takového vlastně nemělo smysl. „Byli to reprezentanti strany, která na prosovětské, nikoli pročeskoslovenské politice založila svou existenci,“ uvedl.
Podle pozdějších úmluv sovětští vojáci – na rozdíl od jednotek dalších států – v Československu zůstali dlouhodobě, poslední zemi opustili až v roce 1991. Českoslovenští komunisté přistoupili na opětovné utužení režimu, ve funkcích se však většina reformistů neudržela.
Srpnová invaze si mezi obyvateli ČSSR vyžádala více než sto obětí, zahynuli při střetech s okupanty, požárech, ale někteří také při dopravních nehodách, za celou dobu svého pobytu v Československu pak za sebou sovětští vojáci zanechali 402 mrtvých. Oběťmi okupantů byli většinou mladí lidé, často i děti. Jako třeba patnáctiletí Karel Parišek a Karel Němec, kteří zahynuli kousek od pražské podolské vodárny. Asi nejznámější pražskou obětí byla šestadvacetiletá Marie Charousková, matka dvouletého dítěte, která byla zavražděna neznámým sovětským vojákem na křižovatce Klárov. Pomníček na její památku byl na počátku normalizace odstraněn a objevil se zde zpátky až po listopadu 1989.
