Potíže se zásobováním nebyly za socialismu výjimkou, nedostatek zboží, kvůli kterému muselo před třiceti lety – 17. června 1988 – zasednout i nejvyšší vedení komunistické strany, ale jasně signalizoval ztrouchnivělost tehdejšího režimu. V Československu totiž prakticky došel toaletní papír, a to jak vinou tehdejších plánovačů, tak kvůli požáru papíren ve slovenském Harmanci, které byly jeho největším tuzemským výrobcem.
Jedním z charakteristických znaků připisovaných čtyřiceti letům vlády jedné strany v Československu jsou fronty – ať už na ovoce (nejčastěji zmiňované bývají banány a mandarinky), nebo (tradičně ve čtvrtek) na novinky knižní produkce.
Zatímco v případě nových knižních titulů špalír čekajících podmiňoval plánovaný charakter ekonomiky a pevné datum zavážky nových titulů, u potravin a spotřebního zboží šlo o projev limitů plánovaného hospodářství – a související neschopnosti komunistického režimu nasytit tuzemskou poptávku.
Nejparadoxněji a současně nejokatěji se diletantství tehdejších národohospodářů, kteří ekonomické potřeby země slepě podvazovali ideologickou příchylností k Sovětskému svazu, projevilo před třiceti lety ve třetím roce osmé pětiletky. Z regálů československých obchodů totiž na konci jara 1988 zmizel i tak základní hygienický prostředek, jako je toaletní papír, a obskurní zásobovací krizi se věnovala i státní Československá televize, jindy zcela věrná potřebám komunistického vedení.
„Toaletního papíru je opravdu nedostatek a problém je již delšího data,“ vysvětloval kamerám náměstek z Obchodu průmyslového zboží Jaroslav Martinec. „Meziročně chybí zhruba tři až pět tisíc tun na uspokojení požadavku obchodu s tím, že tuzemská výroba toho času nemá kapacity, které by naše požadavky plně uspokojily.“ Ono „delší datum“, které Martinec zmínil, ovšem neznamenalo měsíce… ale rovnou dvě dekády.
Mech a Harmanec
S nedostatkem základních hygienických potřeb, jako byly dámské vložky a právě toaletní papír, se republika potýkala už pod vedením Antonína Novotného ve druhé polovině šedesátých let. Dobové podmínky zřejmě nejvýstižněji zachycuje jízlivý pokřik z uvolněného studentského majálesu v roce 1967, během kterého ulicemi Prahy znělo: „Chceš-li býti dobrým Čechem, vytírej si p..el mechem.“
Stranické vedení tehdy ještě dokázalo zareagovat flexibilně a pro papírny v obci Harmanec nedaleko Banské Bystrice pořídilo za třicet milionů korun novou výrobní linku, pomocí které se dařilo tuzemskou poptávku uspokojovat déle než jedno desetiletí.
Harmanecké papírny s typickou bílou labutí ve firemním logu také tři roky nato provedly jako celorepublikově první papírenský závod průmyslovou inovaci – a mezi papíry skládané po vzoru ubrousků vyslaly první československý ruličkový papír, dodnes známý pod značkou Harmasan.
V osmdesátých letech ovšem už tuzemská produkce spotřebě obyvatelstva přestávala stačit a pokrývat ji nestíhal ani největší republikový závod ze středního Slovenska. Finálně se pak zásobovací krize vystupňovala počátkem roku 1988, kdy o nespokojenosti obyvatelstva referovaly komunistické krajské výbory.
„Většina KV KSČ upozorňuje, že na trhu chybějí ubrousky, toaletní papír, hygienické kapesníky a žárovky dovážené z RSR (Rumunské socialistické republiky – pozn. red.), které mají i nízkou kvalitu,“ stojí v tajné zprávě o politické situaci v jednotlivých regionech, již v únoru osmaosmdesát obdrželo nejvyšší stranické vedení.
Ohněm psaná tečka
Limity komunistických plánovačů ovšem naplno obnažil incident zcela neplánovaný – jarní požár v Harmanci, který největšího producenta toaletního papíru vyřadil z provozu a tuzemský trh uvrhl do kritického nedostatku této základní hygienické potřeby. Obyvatelstvo Československa tak muselo papír nahrazovat vatou nebo, častěji, ústřižky denního tisku a ulicemi českých a slovenských měst zněla v březnu a dubnu posměšná veršovánka: „Není papír, není vložky, co si dáme mezi nožky? My jsme holky z dědiny, stačí nám jen noviny.“
Centrální úřady se pak navzdory mnohaleté obchodní spolupráci se sovětskými satelity v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci musely s obchodní poptávkou obrátit na země za hranicemi železné opony. Toaletní papír nakupovaly v Rakousku a Číně, což bez uvedení konkrétních zemí ve vysílání státní televize přiznal také již citovaný náměstek Martinec.
„K tomu, aby obchod řešil tuto svízelnou situaci, přistoupil aktivně tím, že v měsíci březnu a dubnu přivezl za devizové prostředky z nesocialistických zemí tisíc tun toaletního papíru v objemu dvanácti milionů korun,“ uvedl. „Víme, že tím situaci plně nevyřešíme, ale z hlediska časového překlenutí to má výrazný efekt pro zásobování vnitřního trhu.“
Papír jako téma pro Jakešovu suitu
Nekomfortní situace, která až příliš okatě upozornila na neschopnost komunistických správců země zajistit občanům to nejzákladnější zboží, se nakonec stala i tématem jednání špiček komunistické strany v čele s Milošem Jakešem. Před třiceti lety, 17. června 1988, předsednictvo Ústředního výboru KSČ vyslechlo zprávu Františka Pitry, podle níž se mělo v následujícím roce vyrobit 37 500 tun toaletního papíru, kdežto republika jich potřebovala 50 tisíc, aby došlo k pokrytí poptávky.
Jak před časem pro Lidové noviny napsal historik Petr Zídek, ve dvacetistránkovém dokumentu věrchuška zásobovací krizi vysvětlila dlouhodobým neřešením „kapacitních možností výroby“ a následně rozhodla o rozšíření papírenské výroby tak, aby se podařilo uspokojit potřeby Čechoslováků a „umožnilo realizovat roční spotřebu dva a půl kilogramu na obyvatele a tím se přiblížit k evropskému průměru“.
Dokument z Ústředního výboru ovšem ze situace nevinil jen nedostatky výroby, ale v časech gorbačovské perestrojky o něco méně svázaná média: „Negativně se odrazila v nákupu toaletního papíru i určitá panika, k jejímuž zmírnění nepřispěly ani masové sdělovací prostředky.“
Bratislavská panika
Výpadek v dodávkách toaletního papíru dosud zůstává v paměti řady obyvatel, dnes už spíše coby úsměvná vzpomínka na éru vlády jedné strany. Nepohodlí, které v roce 1988 přinesl, ale dobře ilustruje reakce slovenské veřejnosti, když harmanecký závod zachvátil v pětadevadesátém roce požár znovu.
Média tehdy informovala o nákupní horečce v bratislavských obchodech, kde se Slováci po zkušenosti staré jen sedm let snažili v předtuše budoucího nedostatku bohatě zásobit; cena jedné roličky tehdy prudce stoupla také na hlavním bratislavském tržišti, třebaže slovenský rozhlas i televize shodně upozorňovaly na to, že je panika předčasná, protože požár nepoškodil rozhodující část výrobních zařízení.
