Dnes nepopulární slovo – poslušnost, dříve považované za ctnost. Podle psychologa Pavla Říčana se rovnováha porušila v tom směru, že chceme svobodu, ale chápeme ji jako možnost dělat si to, co zrovna chceme. A to je pro děti špatné, protože v životě budou muset být připravené na zcela jiné situace, nehledě na to, že děti přemíra svobody vede do jakéhosi chaosu a zúzkostňuje je, upozorňuje Říčan. Ten je také hostem dnešního Fokusu Václava Moravce na téma (Bez)starostné dětství.
Co můžeme v dnešní době dětem závidět, je něco, co dříve neměly?
Co dětem máme závidět? Nějaké šance, nějaké příležitosti, nějaké vzrušení nebo já nevím vlastně co, ale tak mě napadlo, že dnešní děti častěji mají tátu. Dnes se to považuje za dobré a správné. Za starých časů byl otec více méně mimo výchovu.
A dále to nesmírné bohatství podnětů, které pro děti máme, to je také velká věc. Ovšem pokud rodiče jsou schopni to nějak regulovat a omezovat a chránit děti před tím, co je příliš silné, co je příliš předčasné nebo co tu duši zahlcuje a neumožnuje jí, aby se sama rozvíjela, aby sama rostla tak, jak je to dáno, jak je jí to – skoro bych řekl – souzeno. Tohle si myslím, že jsou věci pozitivní. A my se máme snažit tyto pozitivní věci vidět a dětem je nezávidět. Závidění, to je ve vztahu mezi rodiči a dětmi strašný mor. A rodiče dětem závidí.
Co konkrétně jim závidí?
Možná svobodu. Že si dělají, co chtějí. Stará věc je, že závidí matka dceři mládí. To jsou ty pohádky o zlých macechách – to je prostě matka, která vidí dívku vyrůstat, a to je věc nezávislá na době. Vždy to bylo a asi to vždycky bude. A možná to je i závist někdy fiktivní, že děti vlastně trpí, třeba zrovna tou přemírou svobody, která je zúzkostňuje.
Říká se, že dětem máme naslouchat a že mají mít nějakou svobodu, ale že autorita je potřeba. Jak moc je tedy důležitá, kde by měla být její hranice, kdy by se ve vztahu k dítěti měla jasně projevit?
Žijeme v době pádu autorit, podvracení autorit a jásotu nad tím, jak jsme autority zlikvidovali, jak si žijeme podle toho, jak se nám chce a nenecháme si do toho od nikoho kecat. To je taková možná pověra, je to snad i reakce ještě na tu dobu nesvobody a děti tu svobodu potřebují, ale v jakési rovnováze s poslušností. Ano, řeknu rovnou to slovo poslušnost, které nám dneska chutná velice trpce.
Za starých časů se ta poslušnost velebila jako taková základní ctnost, kdo poslouchá, tak ten je vlastně „in“, tomu bude dobře, to je to správné, a to je dnes tak nějak pryč. Rovnováha se porušila v tom směru, že chceme svobodu chápanou jako možnost dělat si to, co zrovna chceme. A to je pro děti docela špatné, protože v životě budou muset být připravené na zcela jiné situace, a děti dokonce ta přemíra svobody vede do jakéhosi chaosu a zúzkostňuje je, a to je umění výchovy tohle držet v nějaké rovnováze.
Svobodu a autoritu držet v rovnováze?
Svobodu a podřízenost autoritě. Naslouchat dětem, povídat si s nimi, dávat jim volbu. Už i batoleti, když jdeme na procházku, dávat volbu. Ale pak zase v situaci, kdy je to třeba, říct ne, bude to takhle a konec. To spousta rodičů nějak neumí nebo se toho bojí. To je škoda.
