Praha - Soudních znalců v oboru extremismu ubývá – naposledy jejich řady opustil Michal Mazel, který pomáhal dostat za mříže žháře z Vítkova a svědčil u Nejvyššího správního soudu proti Dělnické straně. Poslední kapkou byla námitka advokáta obviněné ohledně údajné podjatosti kvůli židovskému původu. Mazel ale není první, už v roce 2008 rezignoval tehdy jediný soudní znalec v oboru – Miroslav Mareš. Člověk se určitým způsobem bál o život od chvíle, kdy tyto věci začal dělat, tvrdí Miroslav Mareš. A Michal Mazel na svém blogu k tomuto uvádí: „Fyzické násilí mne nepotkalo, jen mi občas píšou, že jsem židobolševický odpad a že přejí mé rodině brzkou smrt.“
Klára Kalibová, právnička a odbornice na extremismus
„Vy ty lidi neznáte, vy nevíte, odkud ten útok přijde - ten útok může přijít, když jdete do práce, ten útok může přijít, když jdete z hospody, tedy kdykoliv, žijete vlastně v takové vlastní bublině ohrožení a nebezpečí.“
„Znalci jsou personifikováni s tím zlem, které se jakoby v očích krajní pravice těm jednotlivým aktivistům dějí – oni prostě představují reálné nebezpečí, protože oni zodpovídají otázku, jestli ten konkrétní projev je projevem rasistickým.“
Miroslav Mareš začal radikálům komplikovat život koncem 90. let vlastně náhodou. Na brněnské politologii zůstal jediný, kdo se o pravicový extremismus zajímal, a tak právě na něj se začala čím dál častěji obracet policie, tudíž i pozornost těch, které zkoumal. „Když jsem napsal některé z prvních posudků, už to našlo odezvu na stránkách ultrapravicových tiskovin, kde jsem byl zesměšňován, skandalizován,… chodily výhrůžky,“ vzpomíná Mareš - když se stal soudním znalcem oficiálně, byl v republice ve svém oboru jediný.
Miroslav Mareš vydržel na tyto otázky odpovídat 8 let - kolem roků 2006 a 2007 ale začala být ultrapravice hodně aktivní. Proč Mareš nakonec doopravdy skončil, vlastně nevíme – zda za odchodem stál i konkrétní fyzický útok, to ani dnes nechce rozebírat. Prostě mu tehdy došla trpělivost. „Nakumulovaly se nějaké výhrůžky na chatech, nakumulovaly se případy, které byly zbytečné, kdy tam ten znalec vlastně nebyl potřeba,“ vysvětluje Mareš s tím, že posudků bylo čím dál tím více a on sám žádal, aby mohl dělat méně případů. „Tak v tu chvíli jsem si řekl, že možná když odstoupím, tak se s tím něco hne,“ dodal Mareš pro pořad 168 hodin.
Že by se za poslední léta něco významně hnulo, se ale nezdá – s podobnými argumenty jako Mareš se znalectvím čerstvě skončil i Michal Mazel. Ti, co zůstali, úzkostlivě tají identitu. Že je tu problém, to se ví i na příslušných ministerstvech. „Je tedy třeba, aby na to stát reagoval, buď tím, že poskytne takovýmto znalcům určitou formu ochrany nebo například, aby jim poskytl vyšší odměnu, protože by stát měl zohlednit to, že někdo svou činnost vykonává pod vyšším psychickým tlakem,“ připouští možné změny ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil.
Nezneužíváme znalce?
Karel Bačkovský z odboru bezpečnostní politiky ministerstva vnitra tvrdí, že mnohdy mají odpovídat na otázky, které ani nemají být předmětem znaleckého dokazování. Klára Kalibová dokonce potvrzuje slova Miroslava Mareše, že někdy se ke znalcům dostávají případy, které jim nepřísluší: "Nepotřebujeme znalecké posudky na projevy typu Cikáni do plynu, či na symboly typu svastika," dodává Kalibová.
Mohou advokáti opravdu vše?
Michal Mazel se ale poroučel i kvůli aféře, která problém znalců vytáhla na titulní stránky - námitce podjatosti, kterou proti němu podal advokát Lucie Šlégrové – členky Dělnické strany sociální spravedlnosti. „Znalec je židovského původu, což zakládá jeho zvláštní poměr k obžalované i k věci.“ (citace z námitky)
Advokát Kočí zvažoval, zda námitka je oprávněná, nakonec ale dospěl k závěru, že ano. A jaké je jeho zdůvodnění? „Pokud by rodina znalce byla v období nacismu postižena holocaustem, mohl by v důsledku toho být v této konkrétní věci podjatý.“
Námitka rozčílila řadu advokátů, nicméně Petr Kočí zdůrazňuje, že řada kolegů jeho postoj naopak podpořila. Zastal se ho například i poradce prezidenta Pavel Hasenkopf. Kočí se navíc hájí ještě jednou věcí: „Pokud to bylo v zájmu klientky, bylo mou povinností takovou námitku podat,“ vysvětlil Kočí.
Karel Čermák, autor etického kodexu advokátní komory s ním ale nesouhlasí. „Není pravda, že advokát musí dělat všechno, co mu klient poručí nebo co je jakoby v zájmu klienta a argumentace rasovými záležitostmi je vždycky ta věc, kdy musí advokát mít odvahu říct svému klientovi, že tohle nedělá.“
