Přestože první československá ústava stanovila, že „nikdo nemůže být více než dvakráte po sobě zvolen“ hlavou státu, současně dodávala: „Toto ustanovení nevztahuje se na prvního presidenta Československé republiky“. Tomáš Garrigue Masaryk tak měl nárok na to, aby prezidentem zůstal doživotně. Ale nestalo se tak. Rok a půl po poslední volbě ze zdravotních důvodů rezignoval. Stalo se tak před 80 lety – 14. prosince 1935. Dovolit si to mohl i proto, že se konečně podařilo dojednat zvolení Edvarda Beneše jeho nástupcem.
Již poslední prezidentská volba, kterou Tomáš Garrigue Masaryk vyhrál, byla pro něj utrpením. V květnu 1934 parlament počtvrté zvolil čtyřiaosmdesátiletého Masaryka prezidentem, získal historicky nejvíce hlasů, na protikandidáta Klementa Gottwalda jich zbylo pouze 38 z celkových 420.
Tehdy však již byl prezident těžce nemocný. „Předtím utrpěl záchvat mrtvice. (…) Od té doby se jeho stav vylepšoval, zhoršoval, ale každopádně on postupně slábl. Odumíraly mu končetiny, nevybavoval si pojmy, velmi těžko komunikoval,“ popsala Dagmar Hájková z Masarykova ústavu Akademie věd.
V roce 1934 ještě neměl Masaryk nástupce
Tomáš Garrigue Masaryk se rozhodl ještě jednou kandidovat na prezidenta zejména proto, že se mu dlouhodobě nedařilo prosadit svého nástupce. Za vhodného kandidáta považoval ve 20. letech Antonína Švehlu, ale ten zemřel již v roce 1933. Poté se Masaryk snažil prosadit Edvarda Beneše, ale ten byl tehdy vnímán kontroverzně. „Beneš byl dlouho neprůchodný. Byl to člověk, vůči kterému šla řada výhrad: Vůči jeho zahraniční politice, socialistické orientaci a tak dále,“ upozornila Dagmar Hájková.
V situaci, kdy na Evropu stále těžce dopadala hospodářská krize a v Německu již déle než rok vládli nacisté, tedy považoval Masaryk svoji kandidaturu v roce 1934 za povinnost vůči republice, po jeho zvolení se ale jednání s cílem prosadit Edvarda Beneše jako Masarykova nástupce rozeběhla naplno. Již v listopadu oznámil Masaryk svůj úmysl rezignovat premiérovi Milanu Hodžovi.
Pro Beneše se podařilo dojednat podporu prakticky všech stran včetně agrárníků, kteří se jako rozhodující síla první republiky dlouho stavěli proti Edvardu Benešovi, ale i komunistů a ľuďáků. Výsledkem byla rezignace prvního československého prezidenta 14. prosince 1935. Již o čtyři dny později se volila nová hlava státu a strategie Masarykových, resp. Benešových stoupenců se ukázala jako zcela funkční: Proti Benešovi hlasovalo Národní sjednocení a prázdné lístky odevzdali henleinovci.
Edvadr Beneš: Masarykův pan Hyde, nebo hromosvod?
Edvard Beneš nakonec dosáhl drtivějšího vítězství, než se kdy podařilo Masarykovi. Jak ale poukázala Dagmar Hájková, poněkud kontroverzní pověst druhého československého prezidenta nebyla zcela oprávněná. Stal se z něj totiž i pomyslný Masarykův hromosvod. „Masaryk byl velká autorita, měl své vize. Ataky na něj šly zprava, zleva. Kramář mu vyčítal orientaci na Francii, vznik Malé dohody, nedostatečnou orientaci na Rusko. Byly mu vyčítány monarchistické sklony, nepotismus, hradní politika, vlivové strategie, všechno možné. Spoustu věcí Masaryk vyprovokoval sám, on byl polemik, vyjadřoval se k věcem a ataky potom přicházely nazpět, i když byly mířeny především na Beneše,“ uvedla historička.
Sám Tomáš Garrigue Masaryk, kterého provázela aura prezidenta-osvoboditele, sice za života zažil ústrky a pohrdání, po roce 1918 ale jako by téměř všichni jeho kritici oněměli. Otevřených kritických projevů vůči Masarykovi z doby, kdy byl prezidentem, existuje jen málo, kritici hradní politiky tak cílili spíše nepřímo – na Edvarda Beneše. Za nejvýznamnější protimasarykovský manifest bývá považována stať Ad usum pana prezidenta republiky, ve které Viktor Dyk kritizoval Masarykovo údajné odklonění „od veliké části národa“. Ovšem vinu nehledá ani tak u prezidenta, spíše u lidí, kterými se obklopoval – zejména u Edvarda Beneše.
TGM dostal rentu a lánský zámek
Po své rezignaci žil Tomáš Garrigue Masaryk ještě necelé dva roky. Ještě před Vánoci 1935 schválil parlament zákon o státní poctě prvnímu presidentu Československé republiky. Jde o jiný zákon než ten, který stanoví, že se „zasloužil o stát“, ten schválil parlament již v roce 1930. Zákonem z roku 1935 dostal Masaryk na dožití jednak prezidentskou rentu, jednak lánský zámek. V něm po zbytek života pobýval a také v Lánech 14. září 1937 zemřel. První Československá republika ho přežila jen o rok a dva týdny.
