Praha - Čtyři desítky neziskových organizací včetně několika osobností vyzvaly minulý týden v otevřeném dopise předsedy stran možné vládní koalice, aby znovu zřídili post ministra pro lidská práva. Dopis, který podepsali například bývalí ministři pro lidská práva Michael Kocáb a Džamila Stehlíková, odůvodňuje nutnost postu nejen zhoršující se situací lidských práv v ČR, ale i dlouhodobým nezájmem vlády se problémem zabývat. Tento plán, ač podpořen řadou osobností s blízkým vztahem k lidským právům, se ovšem s velkým entuziasmem nesetkal. Politici agendu za prioritní nepovažují a kritici si stěžují na finanční náročnost a byrokratizaci.
Signatáři dopisu politickým představitelům zmiňují jako závažné problémy vysokou nezaměstnanost regionů spolu s nárůstem chudoby či sociálním vyloučením, pozastavují se ovšem i nad diskriminací žen na pracovním trhu či nedostatečné státní pomoci postiženým. Na problém špatného přístupu vlády k řešení problémů menšin si zároveň stěžují i odborné studie. Vládou projednaná Zpráva o stavu romské menšiny v ČR za rok 2012 například poukazuje nejen na to, že „Romové těžko získávají nájemní smlouvy a mimo ubytovny se prakticky neuchytí,“ ale za alarmující považuje i to, že se zvyšuje počet nezaměstnaných Romů, a to i přesto, že počet romských žadatelů o práci na pracovních úřadech stoupá.
Tato situace dle signatářů přináší řadu problémů, které ústí v neonacistické pochody nebo demonstrace nejen v severočeských „problémových“ oblastech. Na tom, že nálady v české společnosti se v několika posledních letech zhoršily se většina odborníků shoduje. Řešení v podobě zřízení ministra pro lidská práva, menšiny a rovné příležitosti, které organizace s osobnostmi navrhují, však obecně sdílené není.
Jak si aktivisté ministra pro lidská práva představují? Podle šéfky fóra 50 % a jedné ze signatářek výzvy Jany Smiggels Kavkové by nejlepším řešením bylo zřízení nejen samotného ministerského postu, ale i celého úřadu. Ministr/ministryně by se zabýval agendou současného zmocněnce pro lidská práva, jeho post by zanikl. Ministru by podléhali tři náměstci – pro agendu Romů, pro lidská práva, inkluzi a menšiny a pro rovné příležitosti žen a mužů. Náměstci by spolupracovali s vládními výbory, například náměstkovi pro genderové otázky by odpovídala Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, která v současnosti patří pod ministerstvo práce a sociálních věcí, dříve však sídlila ve Strakově akademii.
„Tady je iluze, že vyřešení lidskoprávních problémů může vzejít z vytvoření nové, finančně náročné byrokratické instituce,“ kritizuje bývalý poradce premiéra pro zahraničí a lidská práva Roman Joch. „Naopak, nejlepší cestou pro řešení problémů lidských práv je fungující právní stát. To znamená, že lidská práva mají povinnost vynucovat všechny státní instituce, ať již jsou součástí soudní, nebo výkonné moci – tím myslím hlavně ministerstvo vnitra, školství, ale i práce a sociálních věcí a podobně,“ dodává Joch.
Joch proto zřízení jednoho postu považuje za „naprosto zbytečné“. O něco jemnějšími slovy se k návrhu vyjadřují samotní politici. Poslanec za hnutí ANO Jaroslav Faltýnek se pro Českou televizi vyjádřil, že „v současnosti není cílem vlády zvyšovat počet ministerstev,“ předseda ČSSD Bohuslav Sobotka potom uvedl, že „to úplně nezbytné není, jelikož i nadále máme post vysokého zmocněnce pro lidská práva.“ Otevřenější byl poslanec za KDU-ČSL Ivan Gabal, který naopak post vysokého zmocněnce považuje za nedostatečný, protože „se na vládu příliš nedostával“ a neměl tak možnost rozhodnutí kabinetu ovlivňovat.
A právě v mandátu vysokého zmocněnce vidí signatáři výzvy největší problém. „Zmocněnec má velmi omezené pravomoci,“ odpovídá na dotaz webu ČT24 bývalá ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková. „Nemá totiž pravomoc nosit na vládu vlastní témata a tím pádem tu agendu ani nemůže účinně řešit,“ dodává. Stehlíková poukazuje na fakt, že pozice vysokého zmocněnce má pouze poradní statut a nemůže tedy hlasovat na zasedání vlády a tak ani není odpovědná za její rozhodnutí. Lehce se tak může stát, že ji proto vláda nevěnuje pozornost – což bylo i hlavním důvodem odstoupení poslední zmocněnkyně Moniky Šimůnkové.
Důsledné prosazování agendy lidských práv by se navíc dle odborníků promítlo v dlouhodobé ekonomické prospěšnosti a napravení české image ve světě. „Současné české orgány – Rada vlády pro lidská práva či Rada vlády pro rovnost žen a mužů – svoji agendu nestíhají a ČR tím neplní závazky, které jí vyplývají z mezinárodních smluv,“ tvrdí Smiggels Kavková. "Česko například nezvládlo podepsat nedávnou Úmluvu Rady Evropy o předcházení násilí páchanému na ženách a boji proti němu,„ dodává. “V ekonomické sféře by zase stát nemusel vynakládat velké peníze za praktické řešení těchto společenských problémů," poukazuje Stehlíková na to, že nasazení těžkooděnců na utlumení demonstrací přijde stát na 150 milionů korun za měsíc.
„Jakkoliv je pozice stran pravděpodobné vládní koalice prozatím spíše negativní, bude celá věc součástí vnitrostranické debaty a přesvědčování,“ tvrdí stínová ministryně pro lidská práva za ČSSD Michaela Marksová-Tominová. „Nemusí jít o okamžité rozhodnutí, nicméně je nutné tuto iniciativu podporovat. Situace je opravdu kritická a to nejen u nás, ale i jinde - podívejte se například na vítězství extremisty Mariana Kotleby v slovenských hejtmanských volbách. Tento problém ovšem pouhý zmocněnec pro lidská práva, kterého vláda nebude brát vážně, jen tak nevyřeší,“ dodává.
