Praha - Ačkoliv Vladimír Krajina patřil k nejvýznamnějším představitelům odboje za 2. světové války, jeho existence byla po dlouhá léta v komunistickém Československu zcela vymazána. Brilantní vědecká dráha v masarykovské republice, zpravodajec Benešovy londýnské vlády, psanec, osobní vězeň K. H. Franka, významný politik v době třetí republiky, třídní nepřítel, exulant a významný kanadský ekolog. Tak lze v kostce charakterizovat život Vladimíra Krajiny, o němž kdysi Winston Churchill řekl, že pomohl zkrátit válku nejméně o rok, a K. H. Frank ho zase nazval nejstatečnějším mužem českého odboje. Osudy tohoto muže, jenž by se letos v lednu dožil 106 let, mapuje nový dokument České televize, dnes od 20:05 na ČT2.
Podívejte se na exkluzivní ukázku na stránkách České televize
Jakoby tento životní příběh kopíroval historii Československé republiky v průběhu dvacátého století. Vladimír Krajina chtěl být botanikem, ale osud tomu ale chtěl jinak – do popředí veřejného dění se totiž dostal coby odbojář za druhé světové války. Tajnou policii nacistů, gestapo, vodil za nos dlouhé čtyři roky. A nebylo úplně zvykem, aby si K. H. Frank nechal přivést zajatého odbojáře, uznale pokýval a neposlal ho na popravu…
Jeho zpravodajskou činnost ocenil i Churchill
Botanik Krajina se krátce po okupaci stal hlavním koordinátorem zpravodajské činnosti jedné z odbojových skupin, Politického ústředí. Jeho radisté odvysílali přes dvacet tisíc zpráv, spolupracovali s dvojitým agentem A-54 (Paulem Thümmelem) a britský premiér Winston Churchill se nechal slyšet, že jejich informace zkrátily válku nejméně o rok.
Po sloučení Politického ústředí, Obrany národa a Petičního výboru Věrni zůstaneme v ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího) na jaře 1940 byl jedním ze šesti členů jeho koordinačního orgánu. Protestoval proti vytvoření společného orgánu s komunistickým odbojem, neboť KSČ nepodléhala Edvardu Benešovi, ale sovětskému vedení v Moskvě.
Jeho statečnosti si vážil i K.H. Frank
Rázný nástup Reinharda Heydricha zasadil českému odboji vážné rány. Krajina sice nebyl odhalen, ale ocitl se na seznamech gestapa, přišel o spolupracovníky a prchal před zatčením. Ukrýval se na venkově v Českém ráji, stále vysílal do Británie a několikrát o vlásek unikl gestapu. Úkryt mu poskytovaly českobratrské rodiny, z nichž většina skončila na popravišti. A na konci ledna skončil v rukou Gestapa i sám Vladimír Krajina - přišli si pro něj do dalšího z řady bytů, v nichž našel útočiště. Jakmile je spatřil ve dveřích, sáhl po kapsli cyankáli. Muži v dlouhých kožených kabátech byli rychlejší, vyrazili mu ji z ruky a pro jistotu mu nechali vypláchnout žaludek.
Dva dny po zatčení místo na popravišti stanul před K. H. Frankem a obdržel nabídku na místo v protektorátní vládě. I když kolaboraci odmítl, dočkal se statutu zvláštního vězně. Jakožto vůdci domácího odboje se mu dostalo zvláštního zacházení – měl zvláštní vazbu v Malé pevnosti v Terezíně.
Po válce se jej snažili komunisté zbavit, utekl do Bavorska
Po válce Krajina vstoupil do České strany národně sociální (ČSNS), komunisté se jej ještě před Únorem 1948 pokusili politicky zdiskreditovat na základě vykonstruovaných obvinění - z politického zpravodajství vložili do spisu K. H. Franka zfalšovanou Frankovu výpověď, uvádějící, že Krajina po svém zatčení začal s Němci spolupracovat. Následně se pokusili Krajinu postavit před Národní soud, což se jim nepodařilo.
Po válce odkrýval aféru, v níž komunisté poslali demokratickým ministrům poštou „pekelné stroje“ (tzv. Krčmářova aféra - zaslání balíčků s výbušným zařízením demokratickým ministrům Prokopu Drtinovi, Janu Masarykovi a Petru Zenklovi). Konec přišel po únoru 1948. Krajina byl Akčním výborem vyloučen z vedení Univerzity Karlovy a později byl zatčen a až po Benešově intervenci byl propuštěn. Podařilo se mu uprchnout za hranice, které překročil poblíž Železné Rudy.
V září 1948 pak proběhl politický proces s tzv. Krajinovou kanceláří, ve kterém bylo souzeno 51 osob, převážně funkcionářů ČSNS. Ti byli obžalováni z toho, že pod vedení Vladimíra Krajiny vytvořili „vyzvědačskou kancelá““. Vykonstruovaný proces byl ale tehdy ještě připraven špatně a skončil propuštěním řady obžalovaných.
V exilu se Krajina stal místopředsedou Rady svobodného Československa a také předsedou Čs. strany nacionální v exilu. Václav Havel mu v roce 1990 udělil Řád Bílého lva I. třídy. Až v USA pochopil milovaného Komenského, který mu pomáhal zachovat si rozum během roků odboje. Konečně se věnoval botanice a kanadská Britská Kolumbie těží z jeho zásad pro tvorbu rezervací a ochranu přírody dodnes.
Vladimír Krajina zemřel v roce 1993 v kanadském Vancouveru. Urna s jeho popelem je uložena na Vyšehradském hřbitově.
