Brno – Varovnou zprávu o stavu české péče o děti vydal ombudsman Pavel Varvařovský. Česká republika podle něj zásadně postrádá prevenční síť, která by řešila problémy dětí předtím, než se dostanou do kojeneckých ústavů, nedostatky má i psychiatrická péče, kvůli čemuž podle ombudsmana mnohdy dochází ke zbytečnému umísťování dětí do léčeben.
V České republice v současnosti fungují tři psychiatrické léčebny pro děti, a to v Lounech v Ústeckém kraji, ve Velké Bíteši na Žďársku a dále v Opařanech na Táborsku. Vedle toho poskytují péči dětem, jež trápí například poruchy příjmu potravy, deprese nebo mají zásadní potíže s chováním, ještě psychiatrická oddělení asi deseti nemocnic.
Rozsah péče je ovšem podle veřejného ochránce práv Pavla Varvařovského nedostatečný. Podle zdravotnické koncepce by v zemi mělo působit asi sto pedopsychiatrů, přičemž 30 jich schází, a jsou tak okresy, v nichž dětský psychiatr nepůsobí vůbec. „Nedostatek psychiatrů pro děti způsobuje, že jsou malí pacienti zbytečně hospitalizováni. Protože schází ambulantní pedopsychiatrická služba, jsou děti v léčebnách příliš dlouho, protože jim péči při pobytu doma nikdo jiný neposkytne,“ varovala Marie Lukasová z kanceláře veřejného ochránce práv.
Sám ombudsman Varvařovský potom upozornil i na problém nedostatku financí; úspory vyvolané hospodářskou krizí vedou k tomu, že je v nemocnicích pro děti s psychickými problémy málo personálu, a dětem se tak dostatečně nevěnují. Špatný je také technický stav léčeben; loni musel ombudsman upozornit ministerstvo zdravotnictví na zanedbaný stav léčebny v Lounech. V pokojích našli pracovníci jeho kanceláře plíseň na zdech, opadávala tam omítka, nedoléhajícími okny protahoval průvan a mobiliář byl z velké části zdevastovaný, a to včetně matrací na postelích.
Mnozí rodiče dětí s psychickými problémy žijí na hranici chudoby a nemohou si dovolit platit za hospitalizaci dítěte nemocniční poplatek sto korun za den. V jedné z léčeben je tak podle Lukasové téměř trvale umístěn třináctiletý chlapec s poruchami autistického spektra, ale bez mentálního postižení. Jeho matka o něj zvládá péči o víkendech. Přesto by nemusel být v léčebně, kdyby měl doma k dispozici vhodnou sociální službu. Ta však pro něj není dostupná.
Marie Lukasová z úřadu ombudsmana: „Do dětských psychiatrických léčeben se dostávají děti, které by ještě potřebovali péči jenom v terénu, ale protože v terénu péče není dobře dostupná, musí jít rovnou do zdravotnických zařízení nemocničního typu.“
Nešvar kojeneckých ústavů: Sourozenci nevyrůstají spolu
Kritice úřad ombudsmana podrobil i fungování kojeneckých ústavů. „Péče o děti je rázu hromadného, nikoli individuálního, a soustředí se spíše na poskytování zdravotně-ošetřovatelské služby,“ varuje Varvařovský ve své zprávě s tím, že na jednu pečovatelku připadají více než čtyři děti, což porušuje optimální počet, skupiny dětí jsou navíc tvořeny podle věku, a sourozenci tak nevyrůstají pohromadě.
Výhrady má ombudsman i k délce pobytu v kojeneckých ústavech; odvolává se na to, že podle norem pro tyto zařízení je jako krajní mez uváděno šest měsíců, které ovšem 72 procent dětí překoná. Ombudsman chce, aby se nově všechny děti přijaté do kojeneckých ústavů automaticky zapisovaly do evidence dětí pro náhradní rodinnou péči. Co nejrychleji by tak mělo po přijetí do ústavu začít hledání pěstounů či osvojitelů, čímž se pobyt zkrátí. Některé děti nejsou do evidence zapisovány vůbec s tím, že o ně nebude zájem. Jde hlavně o postižené kojence.
Upozornil také na to, že umístění dítěte do kojeneckého ústavu nikdy neřeší daný sociální problém jeho rodiny a že systémově chybí terénní podpůrné služby, které by rodině pomohly. Podle Varvařovského by mnohé děti nemusely být v ústavech, kdyby byl v ČR propracovaný systém sociálního bydlení, jenž by nabídl chudým rodinám střechu nad hlavou. Nové zázemí by mohly děti nalézt v náhradních rodinách, které nejsou využívány.
Zprávy ombudsmana o jednotlivých oblastech péče o děti jsou k dispozici na jeho internetových stránkách.
