Válka se sice chýlila ke konci, nacistická vyhlazovací mašinerie ale běžela dál. Koncem dubna 1945 zamířil transport vězňů z koncentračního tábora v Litoměřicích pravděpodobně do Mauthausenu. Po cestě však vlak se zuboženými vězni na pokraji smrti vyvolal vlnu solidarity. Události v Roztokách u Prahy tehdy zachytily unikátní videozáběry, které v novém dokumentu v Německu vyvolaly mimořádný ohlas. Po historii roztockých událostí pátral Reportér ČT Karel Vrána.
Obyvatelé Roztok proti smrti. Pomáhali vězňům z nacistických transportů, ukazují unikátní záběry
Reportéři ČT: Roztočtí proti smrti (zdroj: ČT24)
Události spojené s transportem smrti zaujaly německou dokumentaristku Andreu Mocellinovou, která natočila dokument Vlak smrti na cestě za svobodou. Dokument, který v lednu odvysílala i německá veřejnoprávní televize ARD, se minulý týden představil také na německé ambasádě.
Příběh připomíná, jak Češi na sklonku války projevili solidaritu s vězni, kteří projížděli v transportu smrti z Litoměřic. Ten byl největší pobočkou německého koncentráku ve Flossenbürgu. Transport vyrazil po železnici z Lovosic 29. dubna ráno směrem na jih, na Prahu, cíl toho transportu není v dokumentech doložen, nicméně pravděpodobně směřoval do Mauthausenu, domnívá se historička Pavla Plachá.
Když vlak se čtyřmi tisíci nedobrovolnými pasažéry dorazil do Roztok u Prahy, železničáři ho zastavili a lidé se hromadně pokoušeli zuboženým vězňům pomoci, ačkoli sami riskovali život.
„Dopředu jsme věděli, že ten transport přijede, protože on stál krátkou dobu v Kralupech a železničáři si hned dali echo dopředu,“ říká pamětník Miroslav Košťál, kterému v té době bylo pouhých 13 let.
Zaměstnanci železnice byli první, kteří se dostávali do kontaktu s vězni v transportech smrti. Zároveň byli mnozí z nich zapojeni také do odboje. Výjimkou nebyl ani přednosta stanice v Roztokách Jan Najdr, který se rozhodl za každou cenu transport smrti ve stanici zdržet. To se mu také 29. dubna večer, kdy vlak do stanice přijel, podařilo. „A zdržoval ho tady dvacet hodin s tím, že Praha je ucpaná vojenskými transporty na frontu. A na to se pořád vymlouval, až když mu vyhrožovali, že ho zastřelí, tak teprve potom pustil ten transport dál,“ vypráví Miroslav Košťál.
„Přednostovi stanice se za pomoci pravděpodobně některých roztockých představitelů Sokola podařilo vyjednat s velitelem transportu, aby nemocní z toho vlaku byli vyloženi na nádraží, aby se o ně mohli postarat a aby věznům byla poskytnuta strava,“ říká historička Pavla Plachá.
„Byla jsem s přítelkyní na procházce v roztockém háji, a když jsme se vraceli, od nádraží už jsme slyšeli křik a i střelbu. Došli jsme až na nádraží, tam už lidé nosili jídlo,“ vzpomíná tehdy patnáctiletá Václava Stárková.
„Vlak přijížděl, zastavoval a někteří vězni skákali z vagonů dolu a vrhli se k pumpě, co je hned vedle nádražní budovy,“ doplňuje Miroslav Košťál.
Polévku nosili v konvích na vodu
„Tady okamžitě nastala solidární pomoc, že lidé vařili, většinou polévky. A vím, že se to nosilo v takových konvích na vodu,“ vypráví pamětnice Jaroslava Čerychová. Místní od pomoci neodradil ani zbídačený stav vězňů, trpících tyfem a dalšími nemocemi.
„Ve vagonu ležely hromady lidí. Výkaly, strašný puch to byl! ,Jíst! Jíst,‘ žadonili. A my jsme říkali: ,Dobře! Dobře!‘ Snažili jsme se je uklidnit. A hlavně, kdo to nejvíc potřeboval, že bychom ho dostali ven,“ popisuje Václava Stárková. „Z té hromady lidí, co tam bezvládně ležela, koukala noha a hýbala se,“ vzpomněla s tím, že se s kamarádkou dali do odsunování nemocných. „Tyfus, skvrnitý tyfus, úplavice, i různé hnisavé rány měli, pomalu nebylo poznat, jestli je to žena, nebo muž.“
„Vězni se potom dostali ven z vlaku a na nádraží jim roztocké ženy podávaly polévku, přivážel se chleba. Zároveň roztočtí občané vytvořili umělý chaos a tím se jim podařilo z vlaku dostat ilegální cestou celou řadu vězňů,“ vypověděla historička Plachá.
Zachráněné vězně převáželi do nádražní čekárny. Tam se převlíkli do civilu a zadníma dveřma utekli ven. „Můj táta byl četník. V uniformě stál před dveřma čekárny a hlídal, takže si Němci mysleli: ,No dobře, hlídá no,‘ a on hlídal, aby nešli ti Němci,“ doplnil vzpomínku Miroslav Košťál.
„Češi tady rozhodně projevili velikou statečnost, maximální na tu dobu. Konec války, všude byli Němci, ale ve filmu vidíte, že i malé děti nosí potraviny a vozí s rodiči polévku v hrncích. Absolutně o tom nepřemýšleli, jestli pomoct, nebo nepomoct,“ zdůrazňuje historička Marcela Šášinková.
Pro nemocné vězně se podařilo v místním chudobinci vybudovat provizorní lazaret, ve kterém pomáhala i Václava Stárková: „My jsme tam vedle od sousedů půjčili takovou plechovou vanu, že jsme si tam mohli nabrat horkou vodu, abychom tam prali prostěradla, protože jen jsme člověka umyli, trošku opatřili, tak jsme to mohli dělat znova. Leželi na zemi, my neměli slamníky, nic nebylo, až později se to zorganizovalo.“
Do Roztok přijelo vyšetřovat gestapo
V Roztokách také bylo vyloženo několik mrtvých, kteří už zemřeli předtím, než transport do města přijel. Několik vězňů pak zemřelo i v provizorním lazaretu. Přímo na nádraží byl navíc jeden vězeň zastřelen, uvádí historička Pavla Plachá.
Třicátého dubna pozdě odpoledne vlak z Roztok odjel směrem na Prahu. Krátce po odjezdu vlaku přijelo roztocké události vyšetřovat pražské gestapo. „Dostali se i k tomu chudobinci, kde byl provizorní lazaret, ale údajně se zalekli toho, že tam jsou nemocní tyfem, že je tam karanténa a vrátili se zpátky do Prahy,“ doplňuje Pavla Plachá. Vyšetřování pak už nepokračovalo, protože zanedlouho vypuklo Květnové povstání.
Vlak s vězni pak pokračoval přes Prahu, kde došlo k dalším spontánním projevům pomoci, a dál směrem na jih. Železničáři z Velešína, když se dozvěděli, že k nim vlak přijíždí, se rozhodli ho zastavit a osvobodit. V tom jim pomohli vojáci Ruské osvobozenecké armády, jejichž jednotky se v té době v této oblasti nacházely.