Přesně před 25 lety byly na německém velvyslanectví v Praze čtyři tisíce uprchlíků z NDR a všichni napjatě čekali, co bude dál. Německá vláda tehdy požádala o pomoc Červený kříž, protože už nebylo v silách zaměstnanců ambasády vyhrocenou situaci zvládnout. „Nejhorší byla ta přeplněnost všude kolem,“ říká v rozhovoru pro Portál ČT24 paní Waltraud Schröderová, která tehdy vedla tým pomocníků Červeného kříže. Jejich hlavním úkolem bylo předcházet konfliktům.
Co vás při příjezdu do Prahy nejvíce překvapilo?
Z televize a rozhlasu jsem věděla, že na německém velvyslanectví v Praze jsou občané NDR, ale nevěděla jsem kolik. Přijeli jsme přesně ve chvíli, když Hans-Dietrich Genscher pronášel svou řeč. Ještě dnes slyším ten radostný křik. Byla tma, všude byly masy lidí a osvětlený byl pouze balkon. A pak ten křik lidí, jejichž největším přáním bylo se dostat na svobodu. Bylo to až hrozivé. Byl to první moment a také moment, na který dodnes nezapomenu.
Jaká byla na velvyslanectví atmosféra?
Když odjela první vlna uprchlíků, tak se hned budova začala opět plnit. Nejprve byla atmosféra dobrá. Lidé museli uklidit, co zůstalo po jejich předchůdcích, takže byli zaměstnáni. Problémy začaly, až když nebylo co dělat. To začali být netrpěliví. Čím déle se nic nedělo, tím to bylo horší. Velkou roli hrálo také, že tam nebyl alkohol ani cigarety, a proto byli někteří nervózní. Dělali pak všechno pro to, aby se k látkám dostali – vyjednávali třeba u plotu. Tak se pak dostal do areálu alkohol, což mělo za následek mimo jiné agresivní chování a netrpělivost, protože prostě třeba nebylo možné jít hned na toaletu, když to člověk potřeboval. Před toaletou byla totiž fronta na hodinu až hodinu a půl. Naším úkolem bylo zajistit ve vypjatých chvílích opět klid.
Jakými argumenty jste přesvědčovala lidi, aby zůstali v klidu?
Hlavně bylo nutné je přesvědčit, aby vydrželi tu stísněnost a byli trpěliví. Když ale někdo touží po svobodě, nemůže si prostě stěžovat na to, že nedostane jídlo přesně na čas nebo že sedí moc natěsno. Ostatní stovky lidí tam třeba musely stát a neměly ani to místo k sezení.
Docházelo k hádkám často?
My jsme dělali všechno pro to, abychom jim předcházeli. Tedy aby ani nenastaly situace, kdy lidé začali být agresivní. Museli jsme stále být přítomni a ve střehu, neustále s lidmi mluvit a dávat najevo, že tam jsme. Mluvit lidé moc nechtěli, báli se, jestli mezi nimi nejsou nějací špioni. Ten strach byl všudypřítomný. Tak jsme stále dokola prosili lidi o porozumění a pochopení. To duševní napětí bylo náročnější než fyzická práce.
Jak probíhal běžný den na velvyslanectví?
Nejdůležitější bylo stále dokola motivovat celý tým, tedy asi tucet kuchařů a deset kolegů z Červeného kříže. Museli jsme stále dokola uklidňovat lidi kolem. Bylo také důležité hledat místa klidu, kam by se lidé mohli alespoň na chvilku uchýlit. Jenže to nebylo tak jednoduché. Všichni měli strach se na chvilku vzdálit ze svého místa, protože by to mohlo znamenat, že si tam mezitím sedne někdo jiný. Každé volné místo bylo rychle obsazeno. Museli jsme tak řešit případné spory a hlídat, aby si lidé mohli udržet svá místa.
Starali jsme se také o ženy s dětmi, protože děti to měly nejhorší. Rodiče je vytrhli z jejich prostředí a ony vůbec nerozuměly tomu, kde a proč tam jsou. Navíc v těch masách lidí to pro ně bylo náročné. Naším úkolem bylo je zaměstnat třeba hrami s prsty nebo hádankami.
Kde jste nacházela klid a odpočinek vy?
Jediné místo klidu byla naše toaleta pro kuchaře a pomocníky. Sílu vše zvládnout jsem brala ze své víry. Věřila jsem, že když mě sem bůh poslal, tak mi také pomůže, abych ten úkol zvládla. Sílu mi také dodávala vděčnost lidí a rozhovory s nimi.
Kolik tam bylo v tu chvíli lidí?
Čtyři tisíce. Jenže komukoliv to od té doby řeknu, nikdo mi nevěří. Prý není možné, aby se na velvyslanectví tolik lidí vešlo. Jenže ve stanech, které byly na zahradě, stály palandy a v těch se spalo na směny. Dvacet lidí spalo a pak se vystřídali s dalšími dvaceti. Malé děti jsme do postelí dávali kolmo, takže se jich vešlo třeba šest nebo sedm do jedné postele. Uvnitř budovy pak na jednom schodu sedělo deset lidí, a když si spočítáte všechny schody, jsou to opravdu tak velká čísla. Je zázrak, že tehdy nevypukla žádná epidemie, protože podmínky tomu opravdu nasvědčovaly.
Jak se vlastně v takových podmínkách vaří pro několik tisíc lidí?
Měli jsme dvě polní kuchyně, v jedné se dalo vařit sto litrů a ve druhé padesát. Žádné větší nádoby jsme neměli. Vařilo se nontop 24 hodin denně, neexistovala žádná stanovená doba, kdy se jídla vydávala. Prostě pořád. Každý se musel sám postarat o to, aby dostal něco k jídlu. Naštěstí jsme měli dostatek chleba, takže když zrovna nebyl guláš, bylo alespoň co zakousnout. Důležité bylo také jídlo pro děti. Každý den přijel z Bavorska od Červeného kříže kamion s potravinami, které jsme objednali. Dětem jsme dávali třeba colu nebo ovoce.
Byla chvíle, kdy jste je tam všechny chtěla nechat a odjet domů?
Ano, to bylo před druhou výjezdní vlnou. Ambasáda byla opět přeplněná a já šla za velvyslancem a řekla mu, že už nemohu převzít zodpovědnost za situaci. Nikde už nebyl ani kousíček místa a před dveřmi velvyslanectví stály další davy lidí a prosily, aby mohly dovnitř. Myslela jsem si, že už to prostě takto nemůže jít dál a chtěla jsem navrhnout, aby se ambasáda zavřela. Velvyslanec mi dal na den volno a jeho manželka mi uvařila jídlo a mohla jsem si také na chvilku u nich v bytě, který je v nejvyšším patře velvyslanectví, lehnout a odpočinout si. Pak jsem šla na chvíli ven a viděla, kolik Pražanů východoněmeckým uprchlíkům pomáhá. To mi dodalo sílu.
V takových podmínkách se jistě zapomene i na pravidla…
Ano, byli jsme na všechno sami a museli jsme rozhodnout, co a jak budeme dělat. Vždy jsem se rozhodovala srdcem, co je dobré. Naše nasazení mělo být jen v areálu ambasády, ale nemohla jsem přihlížet, jak lidé čekají venku. Samozřejmě jsem jim nosila něco k pití a snažila jsem se, aby se alespoň děti dostaly dovnitř. Předpisům navzdory jsme také dávali palandy na sebe, což je přísně zakázané.
Co vám tato životní zkušenost dala?
Změnil se mi pohled na běžný život a na to, co je důležité. Také jsem si ověřila, že je dobré poslouchat spíše srdce, a ne předpisy. My, Němci, často vše řešíme podle pravidel, ty jsem ale hodila přes palubu, a to bylo v té chvíli důležitější.
