Společnost je rozdělená, a to i pokud jde o lhaní, které vynese nějaký profit. Alespoň podle dat Centra pro výzkum veřejného mínění Akademie věd. Lhát ve svůj prospěch považuje za morálně zcela nepřijatelné jen čtvrtina z nás. Horší, než obyčejná prospěchářská lež, je pro Čechy údajně také nevěra. Jak se shodli hosté pořadu Fokus Václava Moravce, lhát je vlastně pro člověka přirozené.
Největší lháři jsou podle odborníků velmi inteligentní lidé
Největší lháři jsou podle odborníků velmi inteligentní lidé (zdroj: ČT24)
Zpěvačka Marta Kubišová přiznává, že byly doby, kdy lhala, a byla si toho velmi dobře vědoma. Neměla ale na výběr. To se však poslední léta změnilo. Nyní říká pravdu vždy, ať je jakkoliv „tvrdá“. „Ale je to obtížnější,“ konstatuje.
Co skutečně ale znamenají slova „pravda a lež“ se může lišit s dobou. „Jsme oba z generace, která velkou část života prožila ve státě a systému, který soustavně lhal a přitom všichni to věděli. I ti, co lži vyslovovali. Takže to byl systém, který záměrně nestavěl do protipozice lež a pravdu,“ vysvětluje právník a předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Na druhou stranu jsou ale podle něho pojmy pravda a lež velmi relativní. „A to nemám postmoderní názor, že pravda neexistuje vůbec. Nepochybné ale je, že stejnou realitu může vnímat každý trochu jinak a každý má pocit, že on má pravdu. A v tom je problém relativity, to že skutečně nevnímáme všichni okolní svět úplně stejně,“ říká Rychetský.
Zároveň však dodává, že to by společnost nemělo rozdělovat a nemělo vést k tomu, abychom za každou cenu říkali, že něco je pravda a něco lež. „Ale spíše by to mělo znít, že toto je pravděpodobné a možné,“ míní. A dodává, že dostává mnoho nejrůznějších mailů od lidí, kteří prošli různými stupni soudní soustavy a často neúspěšně. „Všichni píšou totéž: pane předsedo, já jsem měl pravdu a já jsem nevyhrál. A to se dostaneme do té polohy, že přesvědčení mít pravdu je jedna věc, ale unést ten důkaz, dokázat to, je mnohem obtížnější,“ konstatuje Rychetský.
obrázek
Většina lidí se skutečně domnívá, že to jsou soudy, které mají být garantem pravdy ve společnosti. Jenže podle odborníků to tak v současnosti není. A to je i podle Rychetského fakt, který mnohým uniká.
Většina lidí pojmy pravda a lež řadí do kategorie logiky, etiky, filosofie, případně víry a náboženství. „Přitom právo je systém, který zajímavým způsobem jaksi v průběhu času s pojmy pravda a lež pracuje. Vezměte si, že ještě v minulém režimu jsme měli inkviziční proces, přesto procesní předpisy bazírovaly na tom, že soud zjišťuje materiální pravdu. A rozhoduje podle skutečnosti. Nyní je zajímavé, že do právního řádu se promítla postmoderna,“ zamýšlí se Rychetský.
Vyplývá z toho fakt, že už se nezjišťuje skutečnost, ale soud rozhoduje podle zjištěného skutkového stavu. Je to založené na principu rovnosti stran a nestačí tady něco tvrdit, ale strany nesou tak zvané důkazní břemeno, musí vše dokázat.
Pojem pravda se v dneším právním řádu vyskytuje, ale ne ve vztahu k soudu, že by on rozhodoval podle pravdy, ale ve vztahu ke svědkům. To je jediný případ, kdy je v právním řádu napsáno, že svědek je povinnen vypovídat pravdu.
Soudy v současnosti rozhodují v civilních věcech podle zjištěného skutkového stavu, tedy podle toho, kdo unesl nejen své tvrzení, ale i dokazování. „A v trestních věcech si jaksi byl zákonodárce vědom pojmu relativity o pravdě a říká, že soud vynese výrok o vině, pokud je beze vší pochybnosti skutkový stav zjištěn. Dalo by se to opsat slovy, že se spíše zjišťuje ten nejvyšší stupeň pravděpodobnosti,“ říká Rychetský. V trestním řízení alespoň ale podle něho platí zásada, že důkazní břemeno nese stát. „Ale je nepochybné, že obžalovaný může lhát,“ dodává.
Co je podle Rychetského také zajímavé, je to, že český právní řád, a nejen ten, velmi často pracuje vědomě se lží. Lež je zákonem zakotvena a legalizována. „Říká se tomu právní domněnky a lži. Příklad: narodí-li se vdané ženě dítě, zákon říká, že za otce je považován manžel, i když pravda může být naprosto odlišná,“ vysvětluje.
A pak existují ještě právní fikce. Pracují se lží a tu prohlašují za nevyvratitelnou pravdu. Klasická právní fikce je například tak zvaná fikce doručení. Když soud potřebuje nějaké předvolání doručit do vlastních rukou, většinou účastníkovi řízení a nedaří se mu to, uloží to na 15 dní na poštu. A zákon říká, že se má za to, že bylo doručeno. I když prokazatelně doručeno nebylo. „Tady si zákonodárce a stát pomáhá lží, kterou sám zákonem posvěcuje,“ vysvětluje Rychetský.
Nevěra
Trestná činnost v politice lidem vadí, nevěra ne
K nemorálnímu chování politiků jsou však lidé nekompromisní – alespoň pokud jde o průzkumy veřejného mínění. Podle průzkumů agentury CVVM lidem vůbec nejvíc vadí trestná činnost související s výkonem politické funkce. V případě usvědčení z ní by žádalo odchod politika 97 procent respondentů, v případě obvinění jen o dvě procenta méně. Téměř všichni si také myslí, že by měl odstoupit politik, který neoprávněně používal titul (91 procent). A čtyři pětiny lidí jsou toho názoru, že by měl ihned skončit politik, který úmyslně zalhal při veřejném vystoupení.
Průzkum také ukazuje, jak hluboce je ve společnosti zakořeněno přísloví „Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu.“ Fakt, že byl politik pravomocně odsouzen za pomluvu, vidí jako důvod k odstoupení jen 64 procent lidí.
A co lidem v Česku tradičně nevadí, to je manželská nevěra politiků. Nevěrník v politické funkci je pro drtivou většinu lidí přijatelný, jen čtvrtina občanů by volala po jeho odstoupení . Postoje české společnosti jsou přitom v uvedených kategoriích už desítku let zhruba stejné. Jedinou výjimku představuje trestná činnost osoby, která je s politikem spřízněná. V roce 2005 by byla taková věc důvodem pro odstoupení politika pro 40 procent lidí, o deset let později už jen pro 27 procent.
- Horší, než obyčejná prospěchářská lež, je pro Čechy údajně také nevěra.
- Být nevěrný manželce je nepřijatelné pro více než polovinu mužů (54%), třetina z nich by svou ženu nikdy nepodvedla (přesně 36%). A podobně je tomu i naopak.
- Být nevěrná manželovi je nepřijatelné pro každou druhou ženu (56%) a i tady platí, že víc než třetina žen nevěru absolutně odmítá (přesně 37%).
- Zajímavé je i generační srovnání. Zatímco stahovat nelegálně film nebo hudbu z internetu je absolutně nepřijatelné pro čtvrtinu lidí starších 60 let (přesně 27%), u náctiletých (15 – 19) takové chování kategoricky odmítá jen každý dvacátý (přesně 6%).
- Zdroj: CVVM (březen 2015)
Biolog Flegr: Lež je přirozená
Řeč těla je důležitá součást komunikace. Často ta neverbální prozradí na člověka více, než to, co vysloví ústy. Podle evolučního biologa Jaroslava Flegra je lidem lež přirozená. „Komunikace, ta je naší přirozeností a ta je v zásadě o manipulaci. Vysílač informace se snaží ovlivnit názory toho, který jí příjímá a ten se snaží nenechat zmanipulovat se ve svůj neprospěch,“ konstatuje Flegr s tím, že mluví o úrovni bakterií, prvoků a myší.
„To není o tom, že slavík zpívá slavici, aby se jí představil, řekl jí, jak jí má rád a udělal jí radost. To je o tom, že jí potřebuje zmanipulovat, aby se s ním pářila. Kdy ona třeba čeká, že přiletí další, lepší slavíci a potřebovala by počkat, ale on chce, aby se pářila s ním,“ vysvětluje.
U člověka je rozdíl podle něho v tom, že to šlo ještě dál. „My jsme si vyvinuli řeč, symbolickou řeč a je to o hodně velký stupínek skok jinam, než mají ostatní zvířata,“ říká.
A ta lidská řeč je právě nástroj k tomu, abychom si jeden druhému lhali, abych se mohli vykecat z toho, když uděláme třeba nepřátelský akt.
S tím, že lidé lžou často souhlasí i psycholožka Lenka Mynaříková. Často to ale bývají sociální lži. „Pro sociální lži jsou, jak profesor říkal, třeba lži mezi slavíky, abychom získali více partnerů a tak to je také v lidské populaci běžné. I z takových důvodů lžeme. Ale nejčastěji jsou to spíš lži, kterými nechceme druhým škodit, ani získávat více pro sebe, ale chceme naopak ostatním pomoci. Jsou to takové lži, že když děláme výzkumy pro sociální lhaní, tak je lidé za lži ani nepovažují,“ konstatuje Mynaříková.
A vysvětluje to na příkladu, že když si žena koupí nové šaty a její kamarádka jí řekne, že jí to sluší, ale nemyslí si to. Ale ona si ani nemyslí, že tím lže, ale že jí dělá radost. „Z definice to sice lež je, ale my si nemyslíme, že lžeme. Máme totiž pocit, že lež je to, co je hodně zákeřné a negativní a když tím někomu ubližujeme. Ale takových lží tolik nenajdeme jako spíše těch pro sociálních, když někoho chválíme a říkáme mu, že nám to třeba chutná, i když to tak není. Nebo že ho rádi vidíme,“ dodává.
Řeč se zrodila ke lhaní. Pak se to v evoluci vymklo z ruky a vyvinulo se nám vědom. A najednou s tím přišlo i to, že jsme začali rozeznávat, že něco je správné a něco ne a většina z nás, pokud nemá poruchu osobnosti, tak se snažíme chovat v průměru čestně a správně.
obrázek
Psycholožka Mynaříková: To, že se naučíme lhát, je dobře
Podle psycholožky Mynaříkové je ale lhaní dovednost, ve které se můžeme zlepšovat. „To, že umíme v nějakém momentu lhát znamená, že nám dozrávají nějaké části mozku. Takže to, že se naučíme lhát, je dobře. Protože tím dozrál mozek správným způsobem,“ míní.
Ve své knize Psychologie lži rozlišuje kategorie lhářů na ty superlháře a patologické lháře. Znamená to, že superlhář má dobře vyvyinutý mozek? „Souvislost tam bude, protože děti, které se naučí lhát dříve než ostatní, mívají vyšší inteligenci, jsou v životě úspěšnější a umějí také lépe manipulovat s ostatními. A to ti superlháři umí. Takže pokud umíte superlhát, máte taky pravděpodobně hodně vysokou inteligenci,“ říká Mynaříková.
Podle ní je velké procento výskytu superlhářů, ale i patologických lhářů, vysokém managemenetu a politice.
Z výzkumu psycholožky Lenky Mynaříkové, kterého se zúčastnilo 760 respondentů různých profesí ve věku 15 až 60 let každopádně vyplývá, že jedenkrát až desetkrát denně zalže 90 procent z nás. Alespoň jedenkrát týdně lžeme všichni (přesně 98 procent). Na druhé straně nám ale lhaní vadí. Tři čtvrtiny lidí považují lež za neomluvitelnou za jakýchkoliv okolností a z jakýchkoliv důvodů, včetně těch, kvůli kterým lžou oni sami.
Nejsnadnější je lhát dětem. Tři čtvrtiny z nás mají za to, že tyto lži procházejí snáz a zůstávají neodhalené.
A proč lžeme? Podle výzkumu psycholožky Lenky Mynaříkové nejčastěji kvůli udržení tajemství nebo vyhnutí se trestu. Z těchto dvou důvodů by zalhalo 90 procent z nás. Naopak ke lžím pro získání moci nad druhými by se údajně uchýlilo jen 20 procent lidí.
Se zvyšujícím se věkem respondentů lidé uvádějí častěji motivy lži zaměřené na pomoc druhým lidem, u mladších respondentů motivy zaměřené na sebe sama.
Lži kvůli udržení tajemství zároveň hodnotíme jako nejméně negativní, naopak nejvíce negativně vnímáme lži pro získání obdivu nebo moci.
Snadněji se nám lže cizím osobám než přátelům nebo partnerům. Přiznává se k tomu víc než 90 procent respondentů. Pro své blízké si ale „rezervujeme“ ty nejzávažnější typy lží. A i přes to, jak významnou roli přisuzujeme upřímnosti při navazování a udržování vztahů, považujeme za určitých okolností lhaní za ospravedlnitelné. Lži, které říkáme svým partnerům, totiž vnímáme jako způsob, jak chránit city těch, na nichž nám záleží. Obelhaná strana ale tento názor sdílí pouze zřídka.
obrázek
Nejraději lžeme přes emaily nebo smsky. V letošním průzkumu Lhaní v prostředí internetu se k tomu přiznaly dvě třetiny dotázaných (67 procent).