Karel Bergl, potomek prvorepublikového generála a hrdiny protinacistického odboje Josefa Bílého, se svého předka rozhodl uctít netradičním způsobem – na odbojářovu počest složil píseň Generál a Hana, ve které sleduje i láskyplný vztah mezi generálem a jeho manželkou.
„Na ten boj dlouhej zbyl jsem skoro sám. Cítím, že za zády je mám,“ zveršoval Bergl v písni pocity oceňovaného důstojníka, který se po zdecimování odbojové organizace Obrana národa dokázal před gestapem schovávat jedenáct měsíců a ještě na útěku si svedl psát deník, v němž všechny zápisy adresoval svojí ženě.
„Miláčku můj nejdražší. Chci dnes pokračovat v rozboru tvých posledních dopisů. A poněvadž jsem labužník, chci tak činit po částech, abych té krásy více užil,“ svěřoval se papíru a oslovoval svou manželku Hanu, jejíž jméno se tak propsalo i do názvu nového popěvku.
„Je to soubor, který ukazuje, jak statečný byl až do poslední chvíle. A hlavně jak to byl i ve svém vysokém věku 68 let neskutečně zamilovaný muž,“ dodává k deníku Bergl. „Hana Bílá, tak mladá žena, ho k hrdinství neskutečně motivovala. Válku přežila, to byl samozřejmě malý zázrak, a snažila se k národu dostat to, jaký byl člověk a co během té okupace dělal.“
Právě láskou k manželce o 34 let mladší se inspiroval Karel Bergl při skládání písně na oslavu muže, jehož památku symbolicky uctil i držením čestné stráže před domem číslo 4 v Mikulandské ulici – předválečném domově manželů Bílých.
Budoucí armádní generál se narodil 30. června 1872 v Ochozu na Písecku a svůj život spojil s armádou hned po ukončení základní školní docházky; ještě za monarchie vychodil ve středomořském Terstu kadetní školu pro pěchotu císařské armády a nastoupil k haličskému pěšímu pluku v Tarnapolu, po absolvování vídeňské vojenské vysoké školy přednášel taktiku a jako velitel praporu se pod císařskou zástavou zúčastnil první světové války na východní i italské frontě.
V armádních řadách Bílý setrval i se vznikem republiky; krátce sice působil v Českých Budějovicích, vojenské povinnosti ho ale záhy znovu povolaly na východ – nejprve do podkarpatského Užhorodu, poté do Frýdku. V prosinci 1921 byl povýšen do hodnosti generála (o deset let později armádního generála) a od konce dvacátých let do poloviny třetí dekády velel českému Zemskému vojenskému velitelství. V roce 1935 odešel do výslužby, doba ale nakonec rozhodla jinak.
Do protinacistického odboje se zapojil bezprostředně po vyhlášení protektorátu a zasedl v takzvané Radě starších, kterou tvořili generálové Alois Eliáš nebo Sergěj Ingr. Právě skupina vrcholných armádních důstojníků dala podnět k vytvoření hlavní české odbojové organizace Obrana národa – a Bílý se stal jejím hlavním velitelem.
Významně se tak podílel na vytvoření konspirační sítě, budování tajných skladů zbraní, udržování kontaktu se zahraničním odbojem a přípravě na vojenský odpor proti nacistům v očekávaném závěru války.
Razie gestapa cílené na český podzemní zdroj Bílému ovšem dovolily řídit tuzemský odboj jen omezený čas; od prosince 1939 se musel stáhnout do ilegality, v listopadu o rok později ho gestapo zatklo a arestovalo na Pankráci a v Terezíně. Poté, co se vlády nad protektorátem ujal „kat českého národa“ Reinhard Heydrich a rozhodl se zlomit tuzemský odpor, vyhlásil výjimečný stav a ortel smrti vynesl nad řadou českých odbojářů, včetně generála Bílého.
Pro údajnou přípravu velezrady ho nacistické jednotky 1. října 1941 zastřelily v ruzyňských kasárnách. Dva dny po Heydrichově nástupu k moci. Bílý na popravišti odmítl pásku přes oči a jeho poslední slova – vedle provolání k Československu – měla znít: „Psi, palte!“
