Praha - Každoročně si šestý červencový den připomínají nejen všichni čeští evangelící a protestanti památku českého učence a reformního kazatele Jana Husa. Svou odvážnou kritikou dobových církevních mravů a dogmat se v první čtvrtina 15. století znelíbil církvi natolik, že ho veřejně prohlásila za kacíře a právě před 594 lety nechala upálit na břehu Rýna poblíž německého města Kostnice (Konstanz). I letos si svátek na několika místech České republiky lidé připomínají bohoslužbami a oslavami. Ta tradiční se od 15:00 konala v Betlémské kapli v Praze. V kazatelově rodišti, vesnici Husinec na Prachaticku, si místní i přes problémy s povodněmi dopoledne připomněli ekumenickou bohoslužbou Husovu památku. Setkání se zúčastnily desítky lidí.
Lidé se modlili za udržení lidských hodnot, které český církevní reformátor ve své době požadoval a jež jsou v mnoha ohledech zásadní i pro dnešní dobu. Dneškem program Husových oslav vrcholí. Jeho součástí byly už od června výstavy, koncerty, sportovní turnaje a divadelní představení. „Program oslav se nijak výrazně nelišil od předchozích let, pouze jsme vzhledem k odstraňování následků záplav vypustili obvyklé světské radovánky, jako jsou kolotoče, houpačky a podobně,“ uvedl starosta Husince Robert Klesner.
Pražskou bohoslužbu v Betlémské kapli navštívil i prezident Václav Klaus a premiér Jan Fischer. Místo je spojeno s působením Jana Husa, kazatele, rektora univerzity a církevního reformátora. Během hodinu a půl trvající vzpomínky členové husitské církve i prezident upozorňovali na kazatelův význam. „Předváděl, že proti mocným světa se dá jít za svou pravdou a nebát se. To je od Husa obrovské poselství, které bychom si měli udržet,“ uvedl ve svém projevu Václav Klaus. „Byl to především skvělý český intelektuál, které dokázal pochopit omezenost tehdejšího establishmentu,“ dodal premiér Jan Fischer.
Lidé se sešli také na Kozím hrádku na Táborsku, kde Hus kázal. V roce 2005 Husa diváci České televize svými hlasy zařadili na sedmé místo v anketě Největší Čech. K Církvi československé husitské, v první polovině dvacátého století milionové, se nyní hlásí méně než 100 tisíc lidí. Je tak po katolících a evangelících třetí nejpočetnější v českých zemích.
Hus byl součástí tria duchovních otců reformace
Jan Hus se stal vedle anglického kazatele Johna Wycliffa a německého učence Martina Luthera jedním z myšlenkových otců reformačního hnutí. Rozvinul Wycliffovo kritické učení o nutnosti navrácení církve k původnímu zbožnému poslání podle Bible i prvních křesťanských učenců, zároveň svými názory silně ovlivnil německého teologa a zakladatele protestantismu Luthera. Na začátku 15. století církev disponovala velkým majetkem i pozemky. Hus veřejně napadal rozmařilý život církevních představitelů, prodávání odpustků i jiné okolnosti, které se podle něho rozcházely s původním posláním křesťanské církve. Jedním z pilířů protestantismu se taktéž stal názor, podle kterého je pravá zbožnost vyjádřena vnitřním stavem a modlitbou, nikoliv skrze církevní instituce.
Mistr Jan Hus se narodil v jihočeském Husinci zřejmě kolem roku 1370. Studoval na pražské univerzitě, kde získal nejprve nižší hodnost bakaláře, poté se stal mistrem svobodných umění. Brzy přešel do učitelského sboru univerzity. Asi jako třicetiletý byl vysvěcen na kněze a od roku 1402 se stal kazatelem v Betlémské kapli, odkud zaznívaly jeho kritické myšlenky o nutnosti změn ve společnosti. Roku 1409 byl zvolen rektorem univerzity.
Jeho spory s církví se vyhrotily poté, co se odvážil kritizovat křížovou výpravu v roce 1412 a samotného papeže nazval „antikristem“. Následovala razantní odpověď - papež vyhlásil na troufalého českého kritika klatbu a posléze tzv. interdikt, tedy osobní zákaz vykonávat jakékoliv bohoslužby v pražských kostelích. Hus se poté až do povolání na kostnický koncil stáhl na venkov.
Koncil, konaný od října 1413 v německém městě na břehu Bodamského jezera, si kladl za cíl zejména jednou provždy rozřešit vleklý rozpor západní církve. Epizoda s troufalým českým heretikem byla z pohledu církevních hodnostářů druhořadou záležitostí. Jan Hus se na pozvání koncilu vydal do Německa počátkem listopadu 1414 se sebevědomým odhodláním, že zde před celou církevní obcí bude moci prokazovat platnost svých myšlenek.
Během Husových dlouhých argumentací a odvolávání na „Bibli jakožto jediného svrchovaného soudce“ docházela sněmu trpělivost. Přesto se jeho členové snažili do poslední chvíle Husa přesvědčit k odvolání svého učení. Upálení vysvěceného kněze pro ně znamenalo nejzazší možnost, která by církvi rozhodně nepřidala na dobré pověsti. Nakonec byl však na nátlak samotného papeže prohlášen za tvrdošíjného heretika a odsouzen k smrti. Hus nepřistoupil na odvolání ani pod podmínkou, že bude degradován, nicméně si zachrání život.
Husův odkaz neskončil jeho smrtí ani koncem husitského hnutí
Současní protestanti vyzdvihují na jeho odkazu jako živé momenty stálý zřetel k autoritě Písma, svobodu svědomí, ochotu držet se pravdy, nedogmatickou otevřenost a životní opravdovost. Katolická církev se v kauze Jana Husa již přiklonila k postoji směřujícímu k uzavření „duchovních jizev“ minulosti, k vyhojení historické paměti církví a nalezení pozitivnějšího vztahu k jeho odkazu. Pozitivní krok k navrácení Jana Husa i do souvislosti katolických tradic učinil na samém konci minulého tisíciletí Vatikán. Papež Jan Pavel II. tehdy vyjádřil v závěru římského mezinárodního sympozia o Husovi lítost nad jeho krutou smrtí.
