Praha - Na podzim 1918 se v severní Itálii odehrála jedna z největších sérií bitev první světové války. Vyvrcholila střetem na Piavě. Proti sobě tehdy stáli čeští legionáři i jejich krajané v rakouských uniformách. Ještě v posledních dnech konfliktu tak padly desetitisíce vojáků. Při 95letém výročí krvavých bojů památku legionářů uctili potomci tehdejších bojovníků.
Na řece Piavě v severní Itálii se italským vojskům spolu se spojenci podařilo zastavit ofenzívu rakouských vojsk. Do bojů se od poloviny roku 1918 zapojily i československé jednotky. Ty byly oficiálně založeny dohodou mezi italskou vládou a Národní radou Československa v dubnu 1918. První z nich vznikaly pouze jako výzvědné oddíly, později se přeměnily v československou divizi a nakonec v armádní sbor.
Součástí severoitalských operací byly i boje v alpských horách. Když do zákopů na kótě Doss Alto napochodovali čeští a slovenští legionáři, snažila se usilovně rakousko-uherská armáda dobýt jejich pozice zpět. „Za každého zajatého Čechoslováka slibovali rakouští velitelé vojákům domovenku a příplatek 1000 korun,“ říká badatel Jaroslav Karas. Legionáři nakonec své pozice uhájili a z vítězné bitvy na alpské kótě, při níž se bojovalo muž proti muži, se stal jeden z pilířů tradic meziválečné československé armády.
Karel Linhart se na místa, kde jeho otec bojoval, vydal při 95letém výročí bitvy. Pozůstatky bojů jsou tu k vidění dodnes. „Dopadl dobře. Po válce se dostal do Čech a dostal trafiku jako listonoš na Slovensku,“ popisuje osud svého otce potomek jednoho z legionářů. V italských Alpách se však vzpomínalo se i na ty, kteří takové štěstí neměli. Do rukou Rakušanů padlo na celé frontě přes padesát legionářů, v drtivé většině končili jako zrádci na popravišti.
Během první světové války sloužilo v československých legiích, které bojovaly po boku států Dohody proti centrálním mocnostem, v Rusku, Itálii, Francii a Srbsku celkově zhruba 100 000 mužů.
Dobrovolnické jednotky československých vojáků působily v Itálii v letech 1917 až 1918. Kromě bitvy na kótě Doss Alto se na rakousko-italské frontě účastnily i řady dalších náročných bojů. Z celkem asi 20 000 legionářů jich více než 600 padlo.
Italové na československé legionáře nezapomínají. Jejich hroby udržují ve vzorném pořádku a na pietu přišlo kolem stovky lidí. Popravy na vlastní oči viděl i Zanardo Candido. „Oběsili jednoho po druhém, nikdo nic neříkal, jen jeden zvolal – ať žije Itálie!“ vypráví zřejmě jediný žijící pamětník, kterému je nyní 102 let. Ostatky popravených byly s několika dalšími popravenými italskými legionáři převezeny a pohřbeny na Olšanech v roce 1921.
Legionáři měli kvůli krátkému nasazení „pouze“ desítky obětí. V mnohem větším počtu tu ale Češi a Slováci bojovali a umírali v rakouských uniformách. Jejich počty se odhadují až na desítky tisíc. Kde přesně padl prastrýc Vladimíra Ježka se dodnes neví. Potomek mu alespoň symbolicky zapálil na hřbitově v Salgaredu. „Byl u jezdectva, což byla složka té armády, která byla rychlá, ale taky rychle zranitelná,“ přemítá Ježek.
V zákopech vojáci zůstávali ještě několik dnů po 28. říjnu, kdy vzniklo samostatné Československo. A kvůli nedorozumění s termínem příměří se poslední den války nakonec ocitli v zajetí. „Itálie se zmocnila přes 300 tisíc rakousko-uherských zajatců. Ti se pak domů dostávali až třeba s dobrovolnickými jednotkami,“ vysvětluje Tomáš Kykal z Vojenského historického ústavu. Do nové vlasti se poslední českoslovenští bojovníci z italské fronty vrátili v prosinci 1918.
