S médii trávíme každý den více času než spánkem. Podle šetření Asociace televizních organizací to bývá v průměru i více než devět hodin denně. Nejvíce času lidé přitom věnují sledování videí, tedy obrázků. Už to nejsou často slova a věty, které hrají dominantní roli. A když už nějaká jsou, musí si vystačit například se 140 znaky charakteristickými pro zprávy na sociální síti Twitter. Stačí to však na to, aby se s tím daly popsat i složité problémy? Hosté pořadu Fokus Václava Moravce na téma Lesk a Bída médií se shodli, že ne tak zcela. Navíc profese novináře zaznamenala u lidí v průběhu let propad prestiže, což celkově situaci neulehčuje.
Známý polsko–britský sociolog Zygmunt Bauman označuje dobu, v níž žijeme, tekutými časy. Sociální formy, například vzorce přijatelného chování, se rozpouštějí rychleji, než se stihnou ustanovit, říká. Nastal podobný proces i v médiích? „Určitě můžeme mluvit o určitém procesu, který je pro tu tekutost určující, a to je rozpouštění hranic v různých segmentech a typech sociálního jednání. Rozpouštění sociálních vztahů, například rozpouštění hranic profesí. Mažou se tak hranice mezi profesionály a laiky. A to je například pro novinářskou profesi určující. Mažou se hranice mezi typy publika a fragmentace, která zasáhla mediální scénu, je stále silnější,“ konstatuje sociolog médií Jaromír Volek.
Už to není masové publikum, většinou mluvíme už jen o „publikách“, což je podle Volka pro média velmi znejisťující role. Více než před druhou světovou válkou a třeba i dvě desetiletí po válce. Socioložka a politička Magda Vášáryová však zdůrazňuje, že záleží, jak se k tomu postavíme. „Kdybychom se k tomu postavili tak, že použijeme veškeré zdroje kritického myšlení, tak to může být pro nás velmi pozitivní. Ale jak propadneme panikám a konspiračním teoriím a pokud se naše mladá generace nebude umět soustředit na to, co je důležité, a bude rozptylovaná, bude se nudit a bude chtít zároveň jen zábavu, tak to je špatné. Ale to je na nás,“ říká.
A dodává, že nejen na novinářských fakultách, ale vůbec na všech školách by se měly děti učit, jak nepropadnout manipulaci. „To je dnes klíčové, protože studenti jdou z jedné informace k druhé a znám to z přednášek, že mě sice poslouchají, ale zároveň neustále klikají, jako by se nedokázali soustředit na cokoliv. A neumím si představit, jaké pak budou mít hodnotové postoje vůči určitým událostem. Vidím, že pravda podle nich přestává existovat a začíná být všude. Je to, jako by se rozpadal hodnotový systém. A proto chápu mého guru profesora Zygmunta Baumana, že to nazval tekutým časem, možná bych řekla i písky, a ty jsou nebezpečné,“ uvádí Vašáryová.
V Česku je to podobné jako na Slovensku
Vašáryová upozorňuje, že Slovensko například nemá vůbec generaci starších novinářů, protože ti, co byli aktivní ještě za doby komunistů, odešli dobrovolně po pádu slovenského politika a bývalého premiéra Vladimíra Mečiara. „Máme tak jednu mezeru v profesi, že jedna generace vlastně nemá žádnou kritickou oporu ve starších novinářích. A my tím přicházíme o paměť, která je velmi důležitá a která by nám řekla: ,Počkejte, to už tady bylo.‘ Takže jsme pak naivní a divíme se,“ vysvětluje.
Podle sociologa Volka se v tomto ohledu česká mediální scéna příliš od té slovenské neliší. „Zažili jsme stejný šok ze vstupu do tekuté modernity. Na začátku 90. let jsme se dostali do situace, na kterou nebyl nikdo připravený. Dostali se ke slovu mladí v době, kdy by se do stejné pozice dostal v Británii třeba až novinář nad 40 let, což znamenalo křehkost novinářské identity. A tím pádem je ohrozitelnost novinářského stavu u nás větší než třeba v Německu či Británii,“ říká Volek.
A má to i sociální aspekt, dodává, a to v tom, že novináři jsou v Česku pak vystaveni mnohem obtížnějším sociálním a ekonomickým podmínkám a jsou více konfrontováni s určitou částí politického spektra než v Británii či Německu. Společnost pak vnímá novináře jako součást establishmentu. Jinými slovy ztotožňuje je s politikou, s byznysem – jako by to byli ti, co mají moc, jakkoli je to nespravedlivé.
Pravděpodobně je to tak, míní Volek, že novináři první desetiletí bojovali a vytvářeli legitimitu nového polistopadového systému. Náklady, symbolickou energii, kterou do toho procesu vložili, teď nutně postrádají, protože s problémy systému, nerealizovanými očekáváními populace a dobíhajícími dopady ekonomické krize byli ztotožňováni – protože oni často vysvětlovali problémy za politiky. A nositel špatné zprávy, i když není příčinou té zprávy, nese negativní důsledky té zprávy.
Současnou mladou generaci zajímají především obrázky, může to být ale nebezpečné
Dvě pětiny času z celkových devíti hodin, kdy během dne „konzumujeme“ média, strávíme sledováním videí (41 procent), více než čtvrtinu poslechem (27 procent) a desetinu četbou novin, knih nebo nejrůznějších internetových stránek (10 procent). Zatímco u těch nejmladších (15-25) vedou jednoznačně počítače, chytré telefony, a tablety (přesně TV 89 minut, chytrý telefon 123 minut, notebook 143 minut), u těch nejstarších dominuje televize (přesně TV 373 minut, chytrý telefon 6 minut, notebook 21 minut). V průměru patří televiznímu vysílání téměř dvě pětiny (36 procent) celkové mediální konzumace. 95 procent audiovizuálního mediálního obsahu sledujeme doma, 90 procent prostřednictvím televize.
I tady jsou ale velmi patrné rozdíly mezi generacemi: u patnáctiletých až pětadvacetiletých je totiž televizní podíl sledování audiovizuálního obsahu jen osmapadesátiprocentní. Zbytek tvoří počítače a tablety. Senioři ve věku pětašedesáti až pětasedmdesáti let vidí denně více než šest hodin televizního vysílání (přesně 365 minut), patnáctiletí až pětadvacetiletí jen hodinu a půl (přesně 91 minut). Naopak vedou v kategorii nejrůznějších internetových videí - více než tři čtvrtě hodiny denně (47 minut) - na rozdíl od průměrných dvou minut u těch nejstarších.
„Začínáme být zvyklí na pohybující se obrázky. Všeobecným odstraněním neschopnosti číst a psát a počítat, což nastalo tak před zhruba sto lety, jsme se změnili na intelektuální společnost, závislou na písmenkách, větách, které nemají v sobě za každou cenu hned obrázek. Což znamenalo, pokud čtete text pozorně, zapojit i jazyk, oči, mozek, ruku. A to je podle všech psychologů sofistikovaný proces, který způsobuje, že mozky lidí se začaly trošku jinak vyvíjet,“ říká Vašáryová.
Jenže v současnosti se nejen podle ní znovu vracíme k těm 140 - nebo případně o něco málo více znakům a několikasekundovým obrázkům. Co to znamená? „Například u malých dětí to, že přestanou rozvíjet svou vlastní fantazii. Vše už je hotové, nakreslené, připravené. Jen se pasivně dívají a přijímají to. Je otázka, jaký to bude mít dopad na kreativitu,“ varuje.
Například na Slovensku, které je stoprocentně pokryté televizním vysíláním, je velmi velký počet lidí, více než v EU, kteří vlastní počítače, tablety a telefony, zdůrazňuje Vašáryová. „Ale přitom si nejsem celkem jistá, a vychází to i z výzkumů, že ti lidé myslí moderněji nebo tvořivěji,“ dodává. Podle ní se naopak ukazuje, že se lidé spíše vrací ke starým předsudkům a mýtům.
Také nejnovější data zdůrazňují propad důvěry ve zpravodajská média a v novináře. „Ukazuje se, že zatímco v roce 2004 měli novináři téměř 50procentní důvěru, měření skončené minulý týden ukazuje na 28 procent, což je téměř dvacetiprocentní propad. To je nevídané a je třeba říci, že i jiné typy měření to potvrzují,“ konstatuje sociolog Volek.
A co je vůbec nejvíce alarmující? Nejhlubší propad je u nejmladší cílové skupiny, tedy mezi 18–29 lety. Média tak ztrácejí pozici u svých nejperspektivnějších konzumentů. Novináře totiž vnímají na straně moci, ale ne na vlastní straně.
Konec žurnalistiky?
Od roku 2008 každoročně klesají příjmy vydavatelů novin a časopisů a maloobchodníků s periodiky. Zatímco před osmi lety přesahovaly 31 miliard korun, v roce 2013 už to bylo jen necelých 24 miliard . V roce 2008 pravidelně vycházelo v České republice skoro šest tisíc novinových a časopisových titulů, v roce 2013 už jen pět tisíc. Stejně tak klesají počty zaměstnanců vydavatelských domů. Před osmi lety jich v oboru vydávání novin pracovalo více než čtyři tisíce a v oblasti vydávání časopisů tři a půl tisíce. V roce 2013 jich bylo o tisícovku, respektive pět set zaměstnanců méně. A podobný trend se nevyhýbá ani knižnímu trhu.
Změny jsou patrné i v zahraničí. Před dvěma týdny přestala vycházet tištěná verze britského deníku Independent, uvažuje o tom i nejčtenější španělský deník El País. Zároveň ale v Británii po 40 letech začal vycházet nový deník New Day. Naopak na síle nabývají stále více digitální média. Podle znalců trhu však zatím nehrozí, že by zcela tištěný tisk vytlačila.
„Tištěná média si klientelu najdou, ale rozhodně se bude měnit scéna. Budou tituly, které zaniknou i vzniknou,“ míní šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery. Největší tlak bude podle něho na denní tisk, který má nejsilnější konkurenci.
„Ale třeba v segmentu časopisů, jako je Respekt, tak když se podíváte do světa, tak je řada titulů, které mají nejlepší prodeje ve své historii , jako The Economist nebo německý Die Zeit. Což znamená, že se mění chuť čtenářů a je zajímavé, že pořád u časopisů vede tištěná verze nad digitální. Ještě to tedy není ta cesta, i když se před dvěma třemi lety zdálo, že už to tak bude,“ dodává.
