Praha - Česká psychiatrie i přes dílčí úspěchy trpí skoro stejně citelnými problémy jako její svěřenci. Chybí dostatek ambulantních lůžek, čas potřebný k práci s duševně nemocnými i užší spolupráce s komunitními centry, shodli se odborníci v prvním dílu měsíčníku Fokus Václava Moravce. Boji s duševními chorobami nikterak nepomáhá ani slabá informovanost veřejnosti nebo způsob vzdělání praktických lékařů. Mnohé z těchto neduhů by mohl pomoci „léčit“ zákon o duševním zdraví, který Česká republika narozdíl od řady jiných zemí prozatím nemá.
Statistiky ukazují, že lidská psychika je vůči současnému světu stále méně odolná. Od začátku nového tisíciletí se počet duševně nemocných v Česku téměř zdvojnásobil na více než 600 tisíc pacientů. Téměř o třetinu pak stoupl i počet případů, kdy se lidé – ať už dobrovolně, či nikoliv – museli nechat ošetřit v psychiatrické ambulanci. To jsou však pouze úředně evidované případy. Kolik Čechů se ve skutečnosti potýká s duševní nemocí, totiž není možné zjistit.
Smutek, který lidi žene do péče psychiatrů, má různé příčiny. Jak zdůrazňuje pomocný biskup pražský Václav Malý, mnohé z toho je odrazem dnešní společnosti a jejích trendů. „Žijeme ve společnosti, kde se se zdůraňuje mládí, síla, energie, iniciativa… Ten, kdo už není tak mocný, kdo slábne a ubývají mu síly, už jakoby nemá takovou hodnotu. Bolest je brána jako něco, co člověka degraduje, co ho neguje, ale právě velikost člověka je v tom, jak se dovede vyrovnat s bolestí,“ komentuje kněz.
MOZEK A DUŠE – OHROŽENÉ DRUHY SOUČASNOSTI
Jedním z hlavních důvodů je fakt, že zde neexistuje jednotný komplexní registr, který by byl k dispozici kterémukoliv lékaři, psychiatrovi či psychoterapeutovi. V praxi tak často není možné například zjistit, v jaké fázi nemoci se pacient nachází. „My se věnujeme především schizofreniím, kde se bavíme o počtu atak u pacientů. Když potřebujete zjistit, jaké procento lidí přichází do ordinací s druhou a další atakou, není šance. Tím pádem ani není možné vyhodnotit stav,“ dodává ředitel České asociace pro psychické zdraví Jan Martínek.
Přitom nejde pouze o nebezpečné poruchy typu schizofrenií. Například komplexní údaje u méně závažných onemocnění podle Martínka nejsou k dispozici prakticky vůbec. „Ony se totiž mnohdy ani neevidují,“ tvrdí. Přitom podobná data v zemích západně od Česka k dispozici jsou. Právě odborníci v čele s Českou psychiatrickou společností chtějí souhrnný systém prosadit. Podobně jako u jejich pacientů je prý ale k úspěchu potřeba oboustranná vůle. Přání zatím naráží na politickou praxi.
Lépe zmapovat duševní stav Čechů navíc nebrání jen slabá „úřední“ podpora, ale i strach samotných pacientů i stále přítomné stigma těchto onemocnění. „Setkáváme se s tím, že klienti, kteří se z nemoci vyléčí a normálně žijí a pracují, se ke své někdejší diagnóze rozhodně nechtějí hlásit,“ tvrdí psychoterapeut Martínek. Postoj společnosti k duševním nemocím se podle něj v posledních letech zlepšuje – díky médiím i dílčím krokům ze strany ministerstev.
Pozitivněji už dnes hledí na postavení těchto lidí také ředitel bohnické psychiatrické nemocnice Martin Hollý. „Nárůst lidí, kteří někdy navštívili psychiatrii, je opravdu velké číslo. Za třináct let se ale posunulo povědomí o tom, co je deprese. Už víme, že je potřeba vyhledat adekvátní pomoc, že už je možná menší ostudou jít k lékaři,“ vysvětluje.
Jak sami sebe Češi hodnotí? Jaké jsou jejich skryté obavy či negativní vlastnosti, pátrala agentura TNS Aisa v průzkumu mezi více než 5 300 respondenty:
Z čeho mají Češi největší strach?
- Ztráta zaměstnání 38 procent
- Samota 29 procent
- Závislost na někom 27 procent
- Nesoběstačnost 24 procent
- Rozpad rodiny 24 procent
Jaké jsou naše stinné stránky?
- Impulsivnost 23 procent
- Přílišná důvěřivost 22 procent
- Nerozhodnost a uzavřenost 22 procent
- Nízké sebevědomí 21 procent
DIAGNÓZA DUŠE
Úzkosti, deprese nebo psychosomatické potíže jsou nejčastější diagnózy, které psychiatři vpisují do karet pacientů otevřeného oddělení. Jde většinou o výsledek dlouhodobého procesu a několika příčin - hlavně stresu a přepracování, zamotaných vztahů nebo i domácího násilí. Dvě třetiny klientů psychiatrií jsou ženy. Experti mají za to, že právě ony si psychické problémy snadněji přiznávají a uvědomují.
Petr Šilhán, primář Psychiatrického oddělení Fakultní nemocnice Ostrava:
„Všichni naši pacienti mají společné to, že se snaží podle svých nejlepších schopností v životě fungovat a zvládat to, co život přináší, ale v určitou chvíli se může stát, že jejich kapacity zkrátka nejsou dostatečné vzhledem k tomu, co se po nich chce. Někdo se zkrátka dostane až do toho bodu, kdy se to někde zlomí a už nejde dál.“
Jak ale psychickou poruchu na svém těle poznat? Kde končí tzv. blbá nálada či momentální úzkost a začíná regulérní nemoc? Třeba tím, že zažíváte delší dobu smutek, aniž byste ho byli schopni vyvážit radostí, k tomu po dobu 14 dnů trpíte zvýšenou nespavostí – a navíc máte sníženou chuť k jídlu. „Když máme jen špatnou náladu, tak jsme nakonec přece jen schopni radost prožít. Třeba v běžném kontaktu s dětmi cítíme vnitřní prožitek radosti, což depresivní člověk skutečně nemá,“ dodává Hollý.
Významným faktorem jsou i ekonomické podmínky. Právě mezi chudými se totiž objevuje nejvíce případů duševních chorob. Typickým příkladem je chudý obyvatel větších měst, který je vystaven velkému stresu. Od takového scénáře už podle odborníků není daleko k dobře známým jevům, zejména závislostem.
Lékaři ale varují, že řada duševních nemocí může být lehce zaměnitelná za povahové rysy. „To znamená, že jsem líný, mám špatné návyky, ztratil jsem disciplínu, ale v takovém případě ještě nejsem depresivní,“ zmiňuje ředitel bohnické léčebny.
Česká republika navíc patří ke státům, které dávají na léčbu a prevenci jednu z nejmenších částek v Evropě, a to i v rámci postkomunistických zemí. Odsouvání duševních nemocí na okraj zájmu je navíc patrné už při vzdělávání lékařů. „Praktičtí lékaři, což mě velmi překvapilo, mají pouze měsíc psychiatrie v rámci své atestační přípravy, takže ta vzdělanost je velmi bídná,“ přiznává primář psychiatrie havířovské nemocnice Michal Samson. Právě praktičtí lékaři podle Hollého přitom nejčastěji používají základní lékařský nástroj psychiatrů – rozhovor.
- Duševní potíže se v průběhu let promítly nejen do návštěvnosti psychiatrií, ale i účtů přidruženého průmyslu. Spotřeba antidepresiv v tuzemsku v roku 2000 dramaticky stoupla: o zhruba o 150 procent. Jen v loňském roce se prodalo na 6,5 milionů balení.
ČEKÁNÍ NA ZÁKON ANEB JAK POMOCI SHORA
Přestože lidí s psychickými potížemi přibývá a podle všeho i přibývat bude, Česko stále nemá jednotnou koncepci péče, tedy zákon o duševním zdraví. „Z 52 zemí evropského regionu, který zahrnuje i bývalé sovětské republiky, existuje zákonná norma o duševním zdraví ve 42 státech. Česko patří do té desítky, která ji nemá,“ dodává Hollý.
Na nutnost systémových změn poukázal i nedávný případ vraždy studenta ve Žďáru nad Sázavou. Psychiatrie v Česku je dlouhodobě podfinancována a za dvě desítky let se nedočkala ani změn v organizaci. Už léta se proto čeká na reformu psychiatrické péče, která byla schválena už na jaře 2013 jako součást Národního programu reforem. Psychiatři by díky změnám získali více času na samotné léčení.
- Jednotlivému pacientovi se lékaři mohou věnovat 2,5 hodiny ročně – více času pojišťovna neproplácí. Na 100 tisíc Čechů připadá v průměru asi 8 psychiatrů.
Speciální komise už tři roky vypracovává tuto reformu. Jejím základním smyslem bude určit, zda česká psychiatrie půjde cestou dílčích novelizací, nebo zcela nového zákona. Podle vedoucího zmiňované komise Ivana Duškova je prozatím blíže druhá varianta. Odborná veřejnost ale očekává hlavně to, že nové předpisy sjednotí zdravotní a terénní péči. Tedy umožní, aby blíže spolupracovali lidé, kteří duši léči, a ti, kteří jejím nositelům pomáhají fungovat v běžném životě.
„Je tu velmi široká síť neziskových organizací, které nabízejí služby. Spousta lidí chce jejich prostřednictvím pracovat, ale když se někomu náhle zhorší stav, často nemáme kontakt na lékaře, nemáme kam zavolat, aby přijela krizová služba,“ připomíná ředitelka společnosti Greendoors Mirka Bubala.
Problémem, který však trápí téměř celé české zdravotnictví, je i nedostatek ambulantních lůžek. A to i přesto, že ČR je paradoxně zemí s nejvyšším počtem lůžek v přepočtu na obyvatele. „Spíš to vypovídá o tom, že nemáme dostatek alternativ k lůžkové péči,“ dodává Hollý. Situaci by navíc mohl pomoci také větší počet ambulancí klinických psychologů.
To vše zatím komise slibuje. „V té reformě je v zásadě všechno včetně preventivních opatření a rozvinutí komunitní sítě,“ zmínil Duškov. „Od října 2013 se nám podařilo zformulovat strategii a teď jsme ve fázi, kdy se ty ideové záměry snažíme rozplánovat,“ doplnil.
ALKOHOL - ZÁVISLOST TOLEROVANÁ SPOLEČNOSTÍ
Žebříček agentury Bloomberg nedávno vyhodnotil Česko jako „nejdekadentnější zemi na světě“. Mezi kritérii byla spotřeba alkoholu, cigaret, drog nebo obrat v herním průmyslu. A právě ve spotřebě alkoholu jsou Češi podle Bloombergu celosvětově čtvrtí. Každý z nás do sebe v průměru dostane ročně přes 16 litrů čistého lihu. Většími pijany už jsou podle žebříčku jen Bělorusové, Ukrajinci a Estonci.
Jak tenká hranice je mezi duševní nemocí a alkoholem, ukazuje práce s pacienty klinik pro léčbu závislostí. Právě alkohol totiž řada lidí volí jako „nejsnažší“ tlumící lék. Z jednoho problému si dočasně uleví, dlouhodobě si ale zadělává na nebezpečnou závislost.
Michal Miovský, primář Kliniky adiktologie při UK:
„Určitá míra patosu je dobrá a neustále povídání o tom, že různými zákazy omezujeje práva jednotlivce, je zvláštní forma pseudoliberalismu. Když se podíváme na mnoho liberálních zemí, které jsou pro nás vzor, budeme překvapení, jak velká míra restrikcí je tam v souvislosti s návykovými látkami“
Josef Formánek, spisovatel, který se léčil z alkoholismu:
„Je těžké v naší zemi být abstinentem. Tady je alkohol součást národní kultury. Člověk je divný, když nepije. U nás je vše spojené s alkoholem. Ale já jsem zjistil, že je možné se bavit i bez alkoholu.“
Rizikovému pití se v Česku oddává na půl milionu lidí. U mužů to jsou denně tři velká piva nebo tři panáky, respektive tři dvojdeci vína, u žen pak dvě velká piva, dva panáky nebo dvě dvojdeci vína. Právě ženy-alkoholičky docházejí na odvykací kůru stále častěji.
