Květen 1945: Emoce přehlušily strach - lidé vzali moc do svých rukou

• Lucie Strašíková

5. 5. 20125. 5. 2012‌‌|Zdroj: ČT24

Pražské povstání v květnu 1945

Zdroj: ČT24

Praha - Když Edvard Beneš poprvé promluvil k československému lidu na pražském Staroměstském náměstí, zdůraznil, že o navrácení svobody se významně zasloužil i domácí odboj, slovenské povstání z roku 1944, partyzánské hnutí na Moravě a na Slovensku a konečně pak i rozhodný boj v Praze v posledním týdnu války. Všechny tyto historické události měly mít v budoucnu své významné místo v historii druhé světové války. Pokud šlo o pražské povstání, Benešovo přání se nenaplnilo. Navenek se sice zdálo, že je všechno v pořádku, hlavní město rok co rok žilo vzpomínkami, ale v pozadí bylo možné si všimnout rýsujících se problémů. A v politikum se též proměnila dvoudenní akce Vlasovců.

Posléze komunisté začali tvrdit, že povstání vypuklo o dva dny dříve vinou vojenských pravicových organizací, které tak chtěly přivést americkou armádu do Prahy. A tak oslavy nebyly časem tak jásavé, neboť se stále častěji hovořilo o piklech a zákulisních machinacích.

Z vrcholícího napětí posledních dnů války vylétla poslední jiskra, která ovlivnila další chod historických událostí. A to byly zprávy o smrti vůdce - Adolfa Hitlera 30. dubna 1945, o příchodu spojenců na československé území a informace o začátku povstání na Moravě, v severovýchodních Čechách a konečně i dramatické volání Prahy o pomoc. 

Už 30. dubna sílil odpor k braní německých platidel. Hned den na to se v Přerově rozšířila zpráva o tom, že Německo kapitulovalo, české obyvatelstvo tak začalo vyvěšovat vlajky, zamalovávat německá pojmenování ulic, vyhlásilo československou samostatnost a zahájilo odzbrojováním německého a maďarského obyvatelstva. Nacistům se sice podařilo násilím odpor potlačit, ale Češi se nevzdali. A hned 2. května následovala série demonstrací vyvolaná zaručenými zprávami, že americká vojska postupují na Prahu. Tehdejší Česká národní rada se snažila tomuto neorganizovanému vývoji zabránit, a proto vydala prohlášení, že s protiněmeckými akcemi je potřeba vyčkat, aby se vyhnulo ozbrojeným střetům s německou armádou. 

Jako podnět tu působila proti vůli jejích autorů i poslední akce okupační a protektorátní vlády. K. H. Frank chtěl uvolnit výbušnou situaci a nechal Prahu vyhlásit lazaretním městem. Prohlášení měl „na svědomí“ admirál Dönitz, který tak chtěl udržet v protektorátu klid. Vedení protektorátu však důrazně varovalo, že rušení klidného vývoje bude potlačeno zbraněmi. 

Svou úlohu sehrálo i jednání protektorátní vlády s K. H. Frankem o předání moci. Okupanti dovolili zrušit nařízení o dvojjazyčném úřadování a zákaz vyvěšování vlajek. Protektorátní vláda proto vydala již 4. května pokyn vyvěsit na úředních budovách vlajky a úřadovat jen v českém jazyce. Nepřineslo to však očekávané uklidnění, naopak. Lidé to pochopili jako konec nenáviděného okupačního režimu, začali odstraňovat německé nápisy a přebírat moc do českých rukou.

Ale běh událostí na pražských ulicích se již nedal zastavit. Do domácího vývoje začaly zasahovat domácí, dosud ilegální odbojové skupiny. Počátkem května se pak zformovalo vojenské velitelství Velké Prahy - Bartoš, v čele s generálem Karlem Kutlvašrem, které hrálo vedoucí úlohu v pražském povstání. A odtud byl už jen krůček k obsazení budovy rozhlasu v Praze.

Ve 12:33 se stalo první volání o pomoc impulsem všem k všeobecnému povstání: „Voláme českou policii, české četnictvo a vládní vojsko na pomoc českému rozhlasu. Voláme všechno, co je české, na pomoc českému rozhlasu. Esesáci zde vraždí české lidi.“

Německé velitelství sice zvýšilo pohotovost, avšak rychlost, s jakou nepokoje přerostly v otevřené povstání, je naprosto překvapila. Pražané většinu zbraní získali až po volání rozhlasu o pomoc, ale to, jak se formovaly jednotlivé jednotky a utvářela se velitelská struktura, překvapuje dodnes. K. H. Frank k tomu po válce řekl: „Zcela překvapena byla všechna německá vedoucí místa existencí ilegálně řízených, vyzbrojených a bojově hodnotných oddílů československé armády, které 5. května jako kdyby vyrostly ze země a zasáhly tak do revoluce.“ 

Emoce přehlušily strach a lidé tak vzali moc do svých rukou, a to až do doby, než se probudili politici, kteří mají k emocím příliš daleko. V tuto chvíli nahradilo politické intriky obyčejné politické nadšení. A tak v noci na 5. května rozhlas vyzval lidi, aby stavěli barikády proti tankům proto, aby Němci přišli o komunikační spojení přes Prahu.

Osvobození Prahy bylo otázkou prestiže, a to si uvědomoval i Stalin, a tak rozhodl, že pražská operace, původně plánovaná na 7. května, začala dřív. Za úsvitu 6. května začal německý soustředěný útok na Prahu, jedna část byla zadržena na Pankráci a druhý proud zastavili obránci Lahovického mostu přes Berounku. Ale na rozdíl od Prahy byla Plzeň v té době již svobodná. 

Nejhorším dnem pražského povstání se stal 7. květen. Na Prahu ze severu zaútočil pluk německých granátníků, který se za svítání dostal až k barikádám na Trojském mostě. Z druhé strany Němci prorazili obranu až na Pražačku. A třetí část německých jednotek prolomila obranu Lahovického mostu a dostala se až na náměstí Hrdinů na Pankrác. Poslední část německých jednotek prošla až do Karlína. Bojovalo se dokonce i v samotném centru města.

V době, kdy se podepisovala bezpodmínečná kapitulace v Remeši (7. května 1945 ve 2:41 hodin), a britský premiér Winston Churchill ohlašuje konec největší války dějin, se v Praze stále ještě bojuje a střílí - kromě jiného je zničena i Staroměstská radnice. To, že se v Praze bojovalo, bylo důsledkem dohody o demarkační linii Karlovy vary, Plzeň, České Budějovice, která zabránila americké armádě v osvobození Prahy. Sověti posunutí demarkační linie až na břeh Vltavy a Labe odmítli s tím, že již zahájili vojenskou operaci k osvobození českých zemí.

Až 8. května začala vyjednávání o bezpodmínečné kapitulaci v Praze. Protokol byl podepsán v 16:00. V 19 hodin 17 minut 8. května 1945 hlásí rozhlas důležitou zprávu: „V dohodě s českým a německým velitelstvím v Praze budiž ihned zastavena nepřátelská činnost v Praze a okolí. Německé velitelství oznamuje svým jednotkám, že kdo neuposlechne tohoto rozkazu, bude potrestán podle stanného práva. …budiž zastaveno nepřátelství…“ 

Ujednání většina jednotek respektovala, a tak po čtyřech dnech bojů si Praha oddechla. Ne všichni Němci se ale vzdali - jedna jednotka dohodu nevzala na vědomí a její velitel dokonce vyhrožoval generálu Toussainovi, že ho zastřelí. Nicméně závěrečné boje, než 9. května ráno dorazila do Prahy Rudá armáda, byly minimální.