Vyvlastnění půdy, zabavení zvířat, strojů i nemovitostí – výsledek kolektivizace zemědělství, při níž sedláci přišli o všechno včetně svobody. Před 70 lety, 21. března 1948, přijalo Ústavodárné Národní shromáždění několik zemědělských zákonů, které kolektivizaci ve své podstatě zahájily. A ta od základů proměnila hospodaření na zdejším venkově, postihla statisíce lidí… a její následky jsou patrné dodnes.
Ideu kolektivizace – čili zániku soukromého zemědělství – převzali českoslovenští komunisté od Sovětského svazu, kde ji provedli na většině území v letech 1928 až 1937. Doprovázely ji popravy a deportace, násilné odebírání obilí lidem vedlo k hladomoru.
V Československu začala kolektivizace brzy po převratu v únoru 1948. Do té doby přitom komunisté tvrdili, že k ní nedojde, partajní ministr zemědělství Július Ďuriš ji ale ve skutečnosti připravoval.
„Jedno z hlavních hesel, se kterým KSČ vyhrála volby v květnu 1946, bylo to, že slibovala půdu v rámci pozemkové reformy a zároveň ujišťovala zemědělce a živnostníky o tom, že soukromé hospodaření a podnikání bude zachováno. Tyto sliby potom samozřejmě dodrženy nebyly,“ připomíná historik Jiří Urban z Ústavu pro studium totalitních režimů.
V únoru 1949 byl schválen zákon o jednotných zemědělských družstvech (JZD). První rok probíhalo združstevňování zvolna, přestože již v dubnu vyjeli mezi zemědělce propagandisté, kteří přesvědčovali ke vstupu do družstev. Dobrovolně do nich vstupovali převážně jen nemajetní lidé bez půdy. Po roce existovala jen necelá třicítka družstev na sedmi tisících hektarech polností.
S nezájmem sedláků se komunistické orgány rozhodly bojovat po svém – nevybíravým nátlakem. Na konci nejvýraznější kolektivizační etapy v roce 1953 již existovalo přes šest a půl tisíce JZD spravujících více než dva miliony hektarů zemědělské půdy.
Zlomit odpor pomáhaly i zinscenované procesy
Totalitní moc používala k náboru sedláků celou řadu donucovacích prostředků. Soukromě hospodařícím rolníkům stát například předepisoval vysoké povinné dodávky obilí, masa a dalších produktů. Za jejich nesplnění jim hrozilo zabavení zásob, nucené výmlaty, peněžité tresty i vězení.
Největším vlastníkům režim půdu zkonfiskoval a vystěhoval je do pohraničí, kde museli pracovat jako dělníci na státních statcích. Zlomit odpor sedláků se snažil i provokacemi Státní bezpečnosti a následnými zinscenovanými procesy, jejichž výsledkem byly mnohaleté tresty nucených prací i tresty smrti.
Od srpna 1950 do března 1951 takto bylo potrestáno téměř 50 tisíc zemědělců. Ačkoli propaganda hlásala boj proti „vesnickým boháčům“, osm z deseti odsouzených vlastnilo půdu jen o rozloze do 20 hektarů.
Násilná etapa kolektivizace skončila v roce 1953. Poté, co ji prezident Antonín Zápotocký v létě 1953 kritizoval, družstva hromadně opustilo na sedmdesát tisíc rolníků. Tento odliv zastavila až druhá etapa z let 1955 až 1958, ve které komunisté kromě nátlakových metod přišli i se snahou skutečně zlepšit situaci družstevníků.
Částečnou nápravu majetkových křivd přinesly až polistopadové restituce, mnoho bezpráví však zůstalo dodnes neodčiněno. Naprostá většina strůjců násilné kolektivizace zůstala nepotrestána. Dopady morálních i materiálních škod, ztráty vztahu k půdě a celkového rozvratu venkova jsou patrné na české vesnici dodnes.
„Dědictvím kolektivizace číslo jedna je ztráta tradice, dvaačtyřicet let komunistického režimu zpřetrhalo vztah k půdě. Zodpovědnost rodinných hospodářství, že přebírají dočasně nějaký majetek a jejich úkolem je spravovat a obhospodařovat jej tak, aby ho další generaci předali zvelebenější, byla zpřetrhána. Vidíme to na minimálním počtu zemědělských rodů, které se v 90. letech po restitučním řízení odvážily na tradici navázat,“ dodává historik Urban.
