V srpnu 1968 nebyl mezi demonstranty, přesto s nimi přišel do přímého kontaktu. Dvaadevadesátiletý profesor a bývalý přednosta Chirurgické kliniky FN Motol Vladimír Nahodil byl jedním z doktorů, kteří v pražských nemocnicích po okupaci ošetřovali desítky zraněných lidí. O srpnových dnech mluvil v pořadu Devadesátka. Své celoživotní zážitky popsal i v knize Vzpomínky chirurga, kterou letos vydalo nakladatelství Karolinum.
Karty zraněných jsme nadepisovali slovem okupace, vzpomíná na Srpen chirurg z Vinohrad
Nahodil: Kupodivu nám nikdo nezemřel (zdroj: ČT24)
Ve své knize popisujete, jak vás nad ránem mezi 20. a 21. srpnem vzbudila letadla a v rozhlase jste se potom dozvěděl, že do Československa vstupuje okupační armáda. Jak na ráno před 49 lety vzpomínáte?
První moje myšlenka byla, že musím do nemocnice, protože tam je moje místo. Netoužil jsem se osobně účastnit nějakých demonstrací. Předpokládal jsem, že bude hodně zraněných, protože se chystaly demonstrace. To se také uskutečnilo.
Když jsem přišel na chirurgickou kliniku do Vinohradské nemocnice, tak jsem zjistil, že profesor Polák, který byl přednostou kliniky, je na dovolené a nemůže se vrátit, protože byly na silnicích velké zmatky. Jeho zástupce, docent Vojtíšek, se zatím nedostavil, takže jsem tam byl nejstarším docentem. Nezbývalo mi nic jiného než vedení kliniky převzít.
Jako první jsem propustil asi třetinu všech pacientů, kteří byli neakutní nebo u nich po operaci nehrozilo žádné nebezpečí. Vznikla tak řada volných lůžek pro případné poraněné. To se, myslím, vyplatilo, protože nakonec bylo hospitalizováno kolem sedmdesáti lidí.
Vzpomínáte si na prvního pacienta, který se k vám dostal?
Měl jsem toho hodně na starosti, takže to si nepamatuji. Ošetřili jsme ale asi 98 pacientů. Vymysleli jsme, že ambulantní karty budeme nadepisovat slovy okupace, a dávali jsme je zvlášť. Nakonec ale úplně zmizely. Zřejmě je politické orgány potřebovaly zlikvidovat.
Jaká zranění měli lidé, kteří se k vám dostávali?
Většinou to bylo zhmoždění. Někdy ale i větší úrazy, kdy byl nutný i zásah na operačním sále. Kupodivu nám nikdo nezemřel. Zajímavé je, že mezi pacienty byli i dva sovětští vojáci, kteří podle rozkazu jejich velitele museli být hospitalizovaní na dvoulůžkovém pokoji, který hlídali dva další vojáci se samopaly. Když přišel lékař na vizitu, jeden z hlídajících s ním musel jít dovnitř.
Co se dělo s pacienty poté, co jste je ošetřili?
Nikdo to nesledoval a ani nesměl sledovat. Nikdo ani neměl zájem to sledovat. Bylo to tabu. Nesmělo se to.
Když se vrátíme k úrazům, byli někteří pacienti i postřelení?
Byli tam i postřelení, ale naštěstí nešlo o vnitřní orgány nebo hrudník. Většinou to byly úrazy končetin.
Jak vypadala spolupráce s dalšími lékaři a zdravotnickým personálem? V knize popisujete, že řada lidí přišla dobrovolně, ačkoliv neměli službu.
Bylo to tak. Anestezioložka doktorka Slavíčková tam zůstala dokonce celý týden a já také. Nikoho z nás nenapadlo, abychom odcházeli a nechali kliniku napospas.
Co se dělo potom? Nehrozil vám postih, že jste pomáhali lidem, kteří protestovali proti okupaci?
Dá se říci, že se to nevyšetřovalo. Stranické organizace se prakticky rozpadly a přestaly fungovat. Taková záležitost by se přes stranické organizace jistě musela řešit. Nepamatuji si, že by byla nějaká cílená perzekuce. Byl všeobecný zmatek.
Celý rozhovor si můžete přehrát v přiloženém videu.