Praha – Může se zdát, že hrací automaty jsou nebezpečné jen pro ty, kdo na nich hrají. Žádná selanka to však není ani pro lidi, kteří v hernách pracují. Hazardní firmy se přitom zájmy svých zaměstnanců ohánějí při protestech proti novele loterijního zákona. Pokud projde v podobě, v jaké ji minulý týden schválili poslanci v prvním čtení, budou prý ve velkém propouštět. Reportér ČT Jan Moláček natočil příběhy dvou pěšáků hazardního byznysu, kteří by se k někdejší práci rozhodně vrátit nechtěli.
Novela zákona, kterou členové dolní komory minulý týden poslali do druhého čtení, má omezit výhry i vklady na videoloterijních terminálech. Zároveň posiluje pravomoci obcí nad těmito přístroji. Pod návrhem jsou podepsáni poslanci z klubů napříč politickým spektrem (více zde).
Majitelé terminálů s úpravou legislativy nesouhlasí. Jejich hlavním argumentem se stali zaměstnanci heren. Hazardní firmy sdružené v profesní organizaci SPELOS dokonce iniciovaly petici s názvem Loterie bez hazardu. Ta má upozornit politiky na to, že kvůli rušení heren by mohly přijít o práci tisíce lidí. „Spustili jsme petiční akci na podporu zaměstnaných, na podporu lidí, kteří se živí v tomto legálním odvětví průmyslu. Bylo nasbíráno něco přes dvacet tisíc podpisů,“ říká ředitel sdružení SPELOS Petr Vrzáň.
Další regulace hazardu by údajně mohla celé odvětví zlikvidovat. „Pokud bychom hovořili o absolutním zákazu, tak se to může týkat až šedesáti tisíc lidí,“ varoval Vrzáň.
Příběh první: Na konci jen soud a dluhy
Reportéři ČT se se dvěma bývalými zaměstnanci heren sešli, aby zjistili, o jakou práci se vlastně jedná. Oba pracovali pro významné hráče na hazardním trhu. Jedenapadesátiletá Věra Slavíková pochází z Teplic a, jak sama přiznává, práce prácě v herně pro ni byla jedinou příležitostí, jak si po marném ročním hledání místa vydělat peníze. Zkusila to s firmou Campa-NET, která sídlí v Jeseníku. Po celém Česku provozuje zhruba 1 600 automatů.
„Poprosili mě, abych nastoupila jako provozní a udělala si živnostenský list a starala se de facto o provoz herny,“ vzpomíná paní Slavíková. Dnes už bývalá provozní žatecké herny nicméně velmi brzy zjistila, že práce v hazardní branži jí z těžké životní situace rozhodně nepomůže.
Důvod je následující: hazardní firma pronajme provoznímu hernu za fixní nájemné – v případě paní Slavíkové to bylo přes 100 000 korun. Druhou smlouvou si firma pojistí i většinu výnosů z automatů. „Majitel heren nenese žádné riziko, vždycky to padá na hlavu toho provozovatele, který si to vezme na živnosťák a stará se o to,“ vysvětluje paní Slavíková. Aby z práce v herně vůbec něco měla, musely by prý automaty vynášet mnohonásobně víc, než jaká byla realita. Po roce tedy smlouvy vypověděla.
Firma Campa-NET po ní následně začala vymáhat peníze, které jí údajně dluží – částka se zatím vyšplhala na 330 000. „Já jsem to odmítla, řekla jsem, že žádný peníze nedlužím. Veškerý peníze, co se tam vydělají, se spotřebovávají na provoz. Já jsem si nevzala nic,“ tvrdí paní Slavíková.
Společnost Campa-NET na žádost České televize o vyjádření reagovala jen e-mailem. „S paní Slavíkovou vedeme občanskoprávní spor o tržby z provozu výherních hracích přístrojů, které si neoprávněně ponechala, a dále o nevrácenou provozní zálohu, kterou od nás obdržela,“ vzkázala členka představenstva Marta Reichrtová.
Příběh druhý: Místo platu akcie neznámých firem
I druhý respondent Reportérů ČT se k práci v herně dostal proto, že neměl delší dobu stálé zaměstnání – jen občasné přivýdělky. Redakce jeho identitu zná, ale v souladu s jeho přáním ji nezveřejní. Muž pracoval pro firmu Wekosa, která je největším provozovatelem automatů v Ústí nad Labem a zhruba dvacítku heren má také v Praze.
Zpočátku prý probíhalo vše bez problémů – v práci se mu dařilo, výplaty dostával včas, šéfové ho dokonce povýšili. Jenže způsob, jakým mu vypláceli mzdu, vyvolává pochybnosti. Část výplaty sice dostával přímo na účet, většinu příjmů ale získal prodejem akcií neznámých firem. Nešlo přitom o běžný program, kdy manažeři dostávají akcie vlastní firmy. Bývalý zaměstnanec herny podepisoval smlouvy o prodeji akcií jemu zcela neznámých společností. Ve skutečnosti žádnou akcii nikdy nevlastnil.
Pod smlouvami, které dostávají na stůl pracovníci Wekosy, je podepsán Jan Jezbera. Tento muž získal v devadesátých letech obrovský majetek transakcemi kolem vytunelovaných litoměřických fondů. „V tomto případě jde zjevně o jednání na oko. Prodej akcií má zastřít skutečnost, že se někomu posílají peníze. Co je to za peníze, tak to samozřejmě ze smlouvy nevyplývá,“ hodnotí právník Václav Sládek jeden z kontraktů, který si prostudoval na žádost Reportérů ČT.
Zda tento systém sloužil jen k podvodům s daněmi, sociálním a zdravotním pojištěním nebo mělo přelévání peněz i jiný smysl, to ze smluv samozřejmě vyčíst nelze. „Vyjma barmanů takto funguje prakticky celá firma,“ dodává bývalý pracovník společnosti Wekosa. Ta nemá ani internetové stránky a na dotazy ČT vůbec nereagovala.
