Praha - Trest smrti – to byl výrok soudu, který 6. října 1960 uslyšela čtyřiadvacetiletá zdravotní sestra Marie Fikáčková. Soud jí prokázal dvě vraždy novorozeňat v sušické nemocnici z přelomu 50. a 60. let, nicméně ona sama se přiznala k více vraždám. Média znovu kauzu vytáhla v roce 2007, kdy začala tvrdit, že žena mohla spáchat až deset vražd, což by ji řadilo k nejmasovějším vražedkyním v historii. Nicméně pro tato tvrzení neexistuje jediný, byť nepřímý důkaz či indície. Podle novináře Stanislava Motla, který se případem zabýval, soud neměl šanci více vražd prokázat mimo jiné i proto, že tělíčka nebylo možné již pitvat. Motl také tvrdí, že v případu mohla hrát svou roli i pochybení personálu nemocnice.
Fikáčková - nesnesla dětský pláč, zabíjela a dostala provaz
Fikáčkovou policie kvůli podezřelým úmrtím novorozenců zatkla 27. února 1960 přímo na porodním oddělení tehdejší okresní nemocnice v Sušici na Klatovsku. Během její služby o čtyři dny dříve zemřely dvě novorozené holčičky, přičemž při pitvě novorozenců se zjistilo, že bezprostřední příčinou smrti u obou z nich bylo těžké poranění mozku a u jednoho navíc i zlomeniny rukou. Na případ policii upozornil patolog, který mrtvolky dětí pitval. Nezdálo se mu, že v porodnici zemřely dvě děti krátce po sobě na stejná zranění.
Mladá žena hodnocená nadřízenými jako pracovitá a oblíbená se policii k násilí vůči oběma novorozencům přiznala. Podle soudního spisu prvnímu, teprve 20 hodin starému dítěti, úmyslně pomačkala hlavu a zlámala obě ruce a ještě týž den stejným způsobem způsobila těžké zranění dalšímu pětitýdennímu novorozenci. Následkem těžkých zranění obě děti zemřely. Podle spisu také přiznala, že použila násilí proti asi deseti dalším novorozencům, ale ti - podle jejích slov - útok přežili.
Rozhovor se Stanislavem Motlem (zdroj: ČT24)
„Po důkladném studiu všech materiálů jsem dospěl k tomu, že zřejmě nenáviděla dětský pláč. Já sám ji považuji za nejmasovější vražedkyni. Ona sice byla odsouzena za dvě vraždy, nicméně v případu je dalších 10 mrtvých dětí. Nejstrašnější na tom je, že ona vraždí stále, protože já jsem pátral dál - některé děti byly silné a přežily její týrání a nyní jsou mentálně postižené.“
V té době nezaznělo o kauze Fikáčková v médiích ani slovo, jedním z důvodů kromě praktik tehdejšího režimu byla pravděpodobně i obava z paniky mezi těhotnými ženami. Rodiče zemřelých dětí podle Motla dostávali zprávy, že jejich dítě zemřelo například na poporodní šoky či na selhání srdce. Nicméně posléze se některým dostala do ruky lékařská zpráva, kde stálo, že novorozenec měl promáčklou hlavičku a zlomené ručičky.
Nebyla schopna unést dětský pláč
„Při stisknutí hlavičky Prosserové jsem cítila, jak se mi prsty boří do hlavičky, ale necítila jsem v tomto okamžiku žádné praskání lebečních kostí, pouze jsem cítila, že hlavičku mačkám a že ta to povoluje. Po krátkém rozrušení jsem se uklidnila a pracovala jsem dále ve skládání plen na inspekční místnosti.“
Motivem zločinného jednání Fikáčkové byla podle policie i soudu nenávist k plačícím dětem. Soudní psychologové a psychiatři ženu shledali jako příčetnou, avšak se sklony k depresím, hysterii a k nekontrolovaným výbuchům vzteku. I způsob útoku odpovídal nezvládnutému výbuchu vzteku nebo hysterickému záchvatu. Mezi motivy zločinu přitom na počátku figurovala i údajná nenávist k Čechům, neboť Fikáčková (rozená Schmidová) pocházela z rodiny, která se i po válce hlásila k německé národnosti. Tuto verzi však policie opustila.
Média ji přiřkla až 10 obětí, nicméně tato tvrzení nelze prokázat
Skutečný počet novorozenců, kteří po jejím útoku zemřeli, zpochybnila začátkem roku 2007 bulvární média a označila ji jako „nejmasovější vražedkyni v našich novodobých dějinách“, přičemž ji přičetla nejméně 10 obětí. Dalšímu „nezjištěnému počtu“ novorozenců údajně způsobila doživotní útrapy v podobě mentálního postižení s předčasným úmrtím. Pro tato tvrzení však neexistuje jediný, byť nepřímý důkaz či indicie a zcela prokazatelně nezohledňují tehdejší situaci a praxi v dětském lékařství.
Navíc je potřeba připomenout, že každý novorozenec, který zemřel, musel být (stejně jako dnes) pitván lékařem - patologem. Účelem lékařské pitvy bylo a dodnes je zjištění příčin úmrtí a okolností se smrtí souvisejících. Povinné pitvy byly také nařízeny u dětí mrtvě narozených a dětí do 15 let věku, včetně zemřelých rodiček. Je tedy zcela vyloučeno, že by u „nejméně deseti“ zemřelých novorozenců a kojenců na porodním oddělení v Sušici nebyla prováděna pitva a nebyly zjišťovány skutečné a ověřitelné příčiny úmrtí. Bez pitvy nemohlo být mrtvé novorozeně pohřbeno. V případech podezření ze smrti způsobenou cizí osobou, byla zdravotní pitva přerušena a nastoupila pitva soudní za povinné účasti dvou soudních patologů z Ústavu soudního lékařství. Tak tomu bylo i v případě dvou novorozenců napadených Marií Fikáčkovou dne 23. února 1960.
Pečlivé studium zdravotnických dokumentací a evidencí s pitevními protokoly a plánovanými službami jednotlivých zdravotních sester i lékařů neprokázala žádný další, byť jen podezřelý případ. Zdravotní dokumentace však prokázala poranění 2 novorozenců v době služby Marie Fikáčkové. Zranění zpočátku byla přičítána manipulaci s novorozenětem. Teprve doznání Fikáčkové přineslo vysvětlení. A až poté z nich byla zdravotní sestra také obviněna.
Kdo že byla Marie Fikáčková
Marie Fikáčková se narodila 9. září 1936 v Sušici. S velmi dobrým prospěchem vystudovala střední zdravotní školu v Klatovech a v roce 1955 nastoupila jako zdravotní sestra do sušické nemocnice, kde poté od října 1957 pracovala na porodním oddělení. V době spáchání vražd, z nichž byla usvědčena, byla vdaná a bezdětná. Vedení nemocnice prý ještě krátce před zatčením zdravotnice uvažovalo o jejím ustanovení do funkce vrchní sestry.
Uložený trest smrti z října 1960 nezvrátila ani odvolání podaná ženiným obhájcem. Dne 13. dubna 1961 byla Fikáčková popravena v pražské pankrácké věznici.