Praha – Felixi Kolmerovi je dnes jednadevadesát a v akademickém světě platí za předního odborníka na prostorovou akustiku. S jeho publikacemi pracovaly generace vysokoškolských studentů techniky, aniž by ovšem častokrát věděli, že tentýž muž prošel v mládí třemi koncentračními tábory, že v Terezíně pomáhal vězňům na svobodu a že těsně unikl smrti v úsměvu nacistického lékaře Josefa Mengeleho.
Felix Kolmer se narodil do rodiny italského legionáře a pozdějšího obchodníka s elektrotechnikou; rodinné zázemí tak položilo jasné předpoklady pro jeho budoucí studium. Všechny plány obyčejného života ovšem v jeho necelých sedmnácti letech přerušila nacistická okupace a vznik protektorátu.
Do Terezína odjel už s prvním transportem na podzim 1941, aniž by tušil, kam míří. „Mysleli jsme, že jedeme na nějakou práci a na víkend pojedeme zpátky do Prahy,“ vzpomínal později na seřadiště na pražském Masarykově nádraží – všichni Židé si podle instrukcí připravili jídlo a oblečení na pouhé tři dny.
Nakonec se stal členem tzv. Aufbaukommanda, které mělo barokní pevnost na Labi proměnit v tábor pro tisíce nacistických vězňů. Pod dohledem esesmana pracoval v Malé pevnosti jako truhlář nebo tesař. „Viděl jsem Židy s přeraženýma rukama, které esesáci bičem nutili pracovat. S přeraženýma rukama! To samozřejmě nešlo. Čili to bičování pokračovalo, až toho člověka ubili,“ popisoval dění v terezínském ghettu.
Mengele pokynul - směrem k peci
Kolmer se v táboře zapojil do podzemního hnutí, podařilo se mu objevit i tajnou chodbu vedoucí pryč z Terezína, kterou později využila řada vězňů. On sám ale v na sklonku války (říjen 1944) zamířil do Osvětimi. „Do Osvětimi jsme přišli jako transport 1 500 lidí a druhý den nás bylo 250. Doktor Mengele hned po první selekci poslal 1 250 lidí do plynu. S úsměvem, v klidu, zdvořilým pokynem,“ líčil Kolmer setkání s lékařem, kterému se přezdívá Anděl smrti.
Kremační pece ve vyhlazovacím táboře Osvětim II - Březinka měly kapacitu zabít osm tisíc lidí denně. Podle Kolmera jich ale v celé Osvětimi (tzn. i v pracovním táboře) denně umíralo až dvanáct tisíc. A další ubíjely jednotky SS přímo v práci. „Nad celým táborem Birkenau byla nasládlá vůně. Nebo spíš smrad. Byl to smrad pálících se lidských těl,“ vzpomínal Kolmer.
Vzpomínka Felixe Kolmera: „Když už byl hlad tak veliký, že lidé zmírali přímo při práci, vzal velitel tábora několik vězňů a jeli čtyřicet kilometrů na frontu. Tam vykopávali zakopané vnitřnosti padlých koní a ty přivezli do tábora. Vysypali je, aby se vyčistily a daly v kuchyni vařit, aby ta polívka měla v sobě alespoň trošku tuku. A my jsme se vrhli na ty syrový střeva, kde vevnitř ještě byly výkaly těch koní, a okusovali jsme ten tuk. Když je hlad, člověk udělá všechno, aby měl jedno sousto.“
Z Osvětimi unikl vlastně náhodou. Místo nástupu do vagonu, který vezl vězně do sirných dolů, nastoupil k příteli Karlu Ančerlovi – a s ním byl deportován do pracovního tábora Friedland na jihu polského Slezska. Totéž město se dnes jmenuje Mieroszów a leží jen necelé dva kilometry od českých hranic. Zde se Kolmer dočkal konce války – cestu na svobodu mu otevřel až spojenecký nálet, který přerušil elektrické napětí v ostatních drátech.
Felix Kolmer se stal po 2. světové válce elektroinženýrem. V neděli večer v pražském paláci Žofín spolu s Danou Němcovou, Jiřím Stránským a Františkem Wiendlem převzal cenu Paměti národa, která se uděluje osobnostem, jež měli odvahu postavit se zlu.
Další informace o životním osudu Felixe Kolmera mohou zájemci najít na stránkách Paměť národa.
