Mladá Boleslav – Dnes už legendární vozidlo Škoda 1000 MB se stalo jedním z nejoblíbenějších modelů největší české automobilky. „Embéčko“ se začalo sériově vyrábět v roce 1964, na silnice jich v konečném počtu vyjelo více než 400 tisíc kusů. Během deseti let vzniklo několik prototypů. Stalo se také oblíbeným vývozním artiklem, především do zemí bývalého východního bloku, přes tisíc jich ale také v kusech plulo koncem 60. let na Nový Zéland, kde je pak smontovali a prodali.
Konstrukce vozu s motorem i pohonem vzadu souvisela s tehdejší výrobní módou, kdy automobilky jako Volkswagen, Reanult a další vyráběly vozy s motorem vzadu. „A samozřejmě to souviselo i s možnostmi velkosériové výroby, protože toto vozidlo se mělo vyrábět v počtech 100 až 120 tisíc kusů ročně,“ dodává historik automobilismu Jan Tuček.
Protože mělo být embéčko lidovým vozidlem, vedle předpokládané velkosériové výroby mělo embéčko splňovat ještě nízkou cenu a konstrukční jednoduchost. S vývojem konstrukce se ale vyvíjely i představy vysokých úředníků, kteří začali uvažovat o exportních možnostech. „Vyrostlo z toho tedy normální dospělé auto, na svou dobu velice slušně vybavené… Litrový motor chlazený vodou, čtyřválec OHV byl velice pokrokově řešený,“ přiblížil historik s tím, že v porovnání s tehdejším evropským průměrem se nemělo za co stydět.
Sériová výroba se rozjela produkcí jednoho standardního modelu. Model 1966 dostal podle Jana Tučka již užší masku a vedle čtyřdvéřového sedanu se začal vyrábět i dvoudvéřový tudor s označením MBX. Karoserie se ale nemohla pochlubit takovou tuhostí jako standardní verze, která „vydržela všechno“.
1000 Malých Bolestí
Vozidlo ale podle historika neslo vedle předností i své nedostatky. Odpovídalo sice požadavkům zákazníků, ale mělo celou řadu nedodělků. „K dotažení docházelo až ve výrobě, proto u prvních aut říkali někteří majitelé, že nejde o 1000 MB, ale tisíc malých bolestí… Dá se říci, že do roku 1966, maximálně 1967 auto ještě dozrávalo,“ připomněl.
Velkou popularitu si embéčko vydobylo v bývalé NDR, a v tehdejší Jugoslávii se stalo dokonce nejprodávanějším zahraničním vozem. Postupem doby se začalo montovat na Novém Zélandu. Na součástky rozložená vozidla putovala podle historika Jana Tučka přes 20 tisíc kilometrů z Mladé Boleslavi v lodních bednách déle než čtvrt roku. „V letech 1967–1968 se na Novém Zélandu složilo 1 300 škodovek,“ doplnil.
