Praha - Amerického prezidenta Baracka Obamu hodnotí komentátor Práva jako sympatického muže s nepopíratelným charismatem vůdce, na kterého osud navalil obrovskou odpovědnost a očekávání. Obama prý vytahuje ze zásuvky problémy, které ať z neschopnosti, nebo z arogance ignoroval jeho předchůdce. Především zásadní jednání s Íránem a s Ruskem.
„Zde bych si ale dovolil malé hlesnutí o možné začátečnické naivitě Baracka Obamy. Souhlasím s jeho slovy, že bude-li Írán rezignovat na vývoj jaderných zbraní, je protiraketový štít v Evropě zbytečný. Ovšem Teherán už nabízenou ruku k jednání odmítl. A jednání s Ruskem, nota bene jednání o jaderném odzbrojení vůbec, to je běh na zatraceně dlouhou cestu,“ píše autor dále.
Ačkoli je Obama přirovnáván k prezidentu Kennedymu, komentátorovi Lidových novin připomíná spíše Ronalda Reagana. Když prý dnes Obama říká, že by si kdysi málokdo dovedl představit, že Česká republika bude členem NATO, přitakává mnohem více Reaganově vizi než vizi svých souputníků. Ti prý snili spíš o tom, že bude NATO zrušeno. „Ale nepokrytě reaganovské je především hlavní téma projevu, úsilí o svět bez jaderných zbraní,“ míní autor. Praha prý nicméně nebyla příliš logickým místem k vyhlášení plánu na odzbrojení.
„My jaderné odzbrojení vnímáme jako zvukovou kulisu studené války, jako záležitost velmocí, k níž nemáme mnoho co říct. Když už se musí mluvit o mezinárodních odzbrojovacích smlouvách, našich zájmů se dotýká smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě - bylo by zajímavé slyšet, co si Obama myslí o tom, že ji Rusko nedodržuje,“ píše autor s tím, že vize jaderného odzbrojení by daleko zajímavěji zněla o den dříve ve Štrasburku.
Když v neděli Obama se svou ženou Michelle vystupovali na vyvýšené pódium z pozadí Prahy ponořené do lehkého oparu, vznikl nečekaně nový surreálný nádech. Podle autora komentáře v Hospodářských novinách to připomínalo koncertní přistání U2 nebo jak kdosi v davu u jednoho z promítacích pláten později s úsměvem shrnul: „Jako když sestupují bohové“.
Obamův projev měl promyšlenou dramaturgii i scénografii, a navíc byl tvrdou politickou lekcí. Pečlivě vybudovaným obsahem i způsobem podání. „Výrazná, ale nikoli velikášsky rozmáchlá gesta, živá, dokonale zvládnutá práce se silou hlasu, který rostl přesně v místech, kde bylo třeba a přitom nikdy ne moc,“ míní autor. Obamovo charisma, pocítěné na vlastní kůži, prý zviditelnilo frustraci z politické každodennosti. Tou největší bídou politiky je možná to, že málokdo dokáže do oné šedé nudy vnést něco oživujícího a že jediná skutečná radost z politiky přichází až při podobných rituálech s hvězdami, jako byl ten nedělní na Hradčanském náměstí.
Komentátora Mladé fronty Dnes naopak americký prezident zklamal, a to hořce. V Praze se prý představil jako zoufale nerozhodný muž, který umí jen dělat kejkle se slovy. Odmítl se totiž jednoznačně vyjádřit k americkému radaru. „Obama má samozřejmě plné právo hájit jinou politiku než Bush. Američané ho nakonec zvolili právě proto. Jestli tedy spřádá sen o zářezu do dějin v tom smyslu, že přivede pouhým vlídným slovem nenávistné extremisty v Íránu k rozumu, budiž, ať se o tom pokusí třeba i tím, že hodí radar přes palubu. Tak ať to tedy jasně řekne a nalije všem čistého vína,“ píše autor a dodává, že právě to se nestalo.
