Praha - Krypta pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje byla v zásadě bezpečným místem až do okamžiku, než jeden z parašutistů Karel Čurda překročil práh Petschkova paláce. V tu chvíli bylo o osudu parašutistů rozhodnuto. Do té doby totiž gestapo nemělo žádnou stopu, která by vedla k vypátrání původců atentátu. Čurda ztratil s parašutisty spojení, byl pod velkým tlakem a nakonec ve snaze se zachránit vypovídal na gestapu - neznal sice úkryt parašutistů, ale věděl, kdo jim pomáhá… Na konci války, když byl zatčen, to už ale nebyl voják, ale alkoholik a troska.
Čurda po první vlně prohlídek odjel do svého rodiště, kde u své matky strávil další dny, které rozhodly nejen o jeho životě, ale i o životech stovek dalších. Proč vlastně odjel a nevyhledal svého velitele a své kamarády, aby se s nimi ukryl, nebylo při poválečném vyšetřování dostatečně objasněno. Historik Jindřich Marek k tomu pro ČT24 řekl, že Čurda 27. května 1942 požádal velitele skupiny Adolfa Opálku o „dovolenou“, kterou mu Opálka jako jeho velitel udělil.
Co se s Čurdou dělo od té doby do 16. června 1942, kdy se dobrovolně přihlásil pražskému gestapu a de facto tak vydal nacistům své přátele, vlastně nikdo neví. „Byl to zřejmě enormní tlak rodiny, protože doma přestál dvě domovní prohlídky… Dalším momentem bylo zřejmě vyhlazení Lidic a zprávy o popravách rodin parašutistů, s nimiž před několika dny letěl v letadle…,“ domnívá se historik Jiří Plachý.
Úvaha, že by jeho rodnou obec mohl postihnout osud Lidic, nebyla podle Plachého v dusivé atmosféře všeobecného teroru úplně od věci – v malé obci žily kromě Čurdovy matky i rodiny jeho tří sourozenců, které o jeho pobytu věděly a poskytovaly mu pomoc. Byl jediným, kdo z obce odešel do zahraniční armády, a okupačním úřadům byla tato skutečnost známá.
A právě v tomto psychickém rozpoložení byla 12. června 1942 vyhlášena amnestie pro ty, kteří přispějí k dopadení atentátníků, a pro jejich rodinné příslušníky. Vypsaná odměna nejspíš nehrála pro něj velkou roli. Do Prahy Čurda odjel pod tlakem rodiny. „Jeho matka pravděpodobně napsala udavačský dopis na četnickou stanici v Benešově, a tím ho postavila před hotovou věc – jestli nás chceš zachránit jako rodinu, tak musíš jít,“ řekl ve Studiu ČT24 historik Jindřich Marek.
Podle tzv. Panwitzovy zprávy se Čurda v průběhu vyšetřování domníval, že bude nakonec zastřelen. Jeho obavy mohlo zvýšit i to, že bezprostředně poté, co se přihlásil, byli gestapem v Nové Hlíně i v Kolíně pozatýkáni všichni jeho příbuzní.
Odměnu nakonec dostal - půl milionu říšských marek, tj. čtvrtina celkové nacisty vypsané odměny dva miliony říšských marek (stejná suma čekala dalšího zrádce – parašutistu Viliama Gerika – zbytek se rozdělil mezi sedm občanů říše a 53 menších udavačů z protektorátu). Čurda pak žil v Praze pod změněným jménem Karl Jerhot, oženil se s Němkou. Pražské gestapo jej později využívalo jako agenta-provokatéra. Karel Čurda má hlavní vinu na tragickém osudu paraskupiny Antimony a na zatčení Františka Pospíšila ze skupiny Bivouac. Z Čurdy se později stal alkoholik, pročež ho gestapo využívalo čím dál méně.
Na konci války se Čurda 15. května 1945 přihlásil na četnické stanici v Manětíně, byl zatčen, později odsouzen k trestu smrti a 29. dubna 1947 oběšen v Pankrácké věznici. Ve svém závěrečném prohlášení odmítl požádat o milost. Jeho žena a syn odešli do Rakouska.
Historikové se domnívají, že Čurda předtím, než překročil práh Petschkova paláce, se neprojevoval jako zbabělá a vypočítavá kreatura, jak jej ve většině případů líčí předlistopadová i současná publicistika a odborná literatura, připomíná ve svém textu historik Jiří Plachý - více v textu zde.
