Spisovatel Jiří Gruša vystudoval na Karlově Univerzitě filozofii a historii. Během 60. let zakládal nebo spoluzakládal významné časopisy, jako byla například Tvář nebo Sešity pro mladou literaturu a další. Po okupaci v roce 1968 měl zakázanou činnost a pracoval u různých stavebních firem, přesto nadále psal. Zlom přišel s jeho samizdatovým románem Dotazník, za který byl poslán v roce 1978 do vazby. Tehdy podepisuje Chartu 77 a v roce 1981 zakládá společně s Ludvíkem Vaculíkem samizdatovou edici Petlice. O rok později mu není umožněn návrat ze Spojených států, většinu nedobrovolné emigrace pak strávil v Německu. Po listopadu 1989 pracoval například jako velvyslanec v Německu, později v Rakousku. Naposled zastával funkci prezidenta Českého centra mezinárodního PEN klubu. S Jiřím Grušou v červencovém Profilu hovořila Jolka Krásná.
„Zapomenout psát se asi nedá,“ říká Jiří Gruša
Podařilo se vám zviditelnit literaturu malých zemí, jak jste si předsevzal, když jste nastupoval do funkce prezidenta?
Trochu ano. Je to ale úkol na víc než dvě tříletá volební období, které jsem měl já. Je to úkol na patnáct let. Nicméně otázka prezentace malých literatur existuje a něčeho jsme dosáhli. Vtip je v tom, že jde většinou o překlady do angličtiny.
Které autory se vám v anglicky mluvících zemích podařilo prosadit? Jsou to třeba vaši oblíbení autoři?
Ne, ne, prosazovat svého oblíbeného autora, je to jediné, co prezident nesmí. To by byla hrubá chyba. Jinak jde zejména o pronásledované autory, kteří prostřednictvím publikování jejich prací získávají i určitý druh ochrany.
Zaregistrovala jsem, že třeba Jáchym Topol se víc a víc překládá do cizích jazyků…
Dnes nezáleží ani tak na zprostředkování jako na určitém vyzařování díla. A Jáchym Topol, které ho znám od malička, nepotřeboval PEN.
PEN je v podstatě specializace. Jde o myšlenku po první světové válce, kdy se literáti a literatury většinou podíleli na nacionalizaci témat a vzájemném štvaní proti sobě (Němci proti Francouzům, Francouzi proti Němcům apod.).
Anglická myšlenka PEN klubu byla taková, aby literáti přestali dělat nacionalistickou sebedefinici a pokoušeli se chovat mezinárodně. Takže PEN je poezie, esejistika a novelistika v rámci jakési komunikativní báze pro všechny.
Jaké aktivity vyvíjí mezinárodní PEN klub ve prospěch pronásledovaných autorů? Ve kterých zemích je to teď nejhorší? Komu jste pomohli?
Listina je to velice dlouhá. V současnosti máme kolem 540 případů. Výhodou Evropy je, že po roce 1989 tady pronásledovaných autorů ubylo - stali se prezidenty atd. Zatímco jinde na světě jich přibylo. Pronásledovaní jsou hlavně v Číně (evidujeme asi 96 případů), ale pak je to třeba Ázerbajdžán nebo v Rusku nedávno veřejně zavražděná Estemirova. Takže je co dělat.
Důležité také je, že když někdo vydá vaši knihu, je policie přece jenom opatrnější, protože raději pronásleduje anonymně.
V čele Českého centra mezinárodního PEN klubu jste byl šest let. Jaké to byly roky? Co jste nejčastěji řešil?
Nejčastěji již zmiňované případy. Máme několik vrstev. Podpora malých literatur, ale hlavní problém jsou věznění autoři. Čili jde o snahu jim pomoci a prezentovat jejich díla. V tomto ohledu je stále co dělat.
Čím jste sám osobně nejraději? Básníkem, prozaikem, diplomatem, šéfem literátů?
Jestli mám ještě šanci, vrátím se ke svým počátkům. Jsem totiž pevně rozhodnut znovu zkusit psát esejistiku a beletrii.
Jestli to stále umím, je jiná otázka. Zapomenout psát se asi nedá, ale mění se situace. Témata, to, co bylo jakoby vaším oborem, mizí, jako když odjíždí vlak. A když v tom vlaku nesedíte, koukáte, kam jel, a musíte na kole za ním. A to nevím, jestli ještě jde?
Nehraje roli také to, že je člověk sečtělejší, má víc zkušeností a je více sebekritický?
Nevím, jestli je sebekritičtější, protože správný autor musí být trochu ješitný. Nicméně je zkušenější: Když jsem jako prezident zahajoval knižní veletrh v Jižní Americe a zjistil, že dole v údolí v Mexiku žije víc lidí mluvících indiánským jazykem než Čechů, trochu jsem zeskromněl.
Připomeňme, proč jste odešel do emigrace. V roce 1978 jste byl za šíření vašeho samizdatového románu Dotazník zatčen a po roce 1982 jako signatář Charty donucen k emigraci. Kdo a jak vás donutil k emigraci?
Autor, kterému je skoro čtyřicet, neemigruje. Já jsem neemigroval dobrovolně. Byl jsem ješitný a jel za svým vydavatelem do New Yorku, který s velkým ohlasem vydal můj román. Říkal jsem si, že jsem nikdy nebyl ve světě (dnes to má za sebou každý maturant), tak jsem tam jel, a mezitím mi sebrali občanství, protože se mě chtěli zbavit. Tak jsem se nemohl vrátit a musel jsem začít pracovat venku.
Píšete česky nebo německy?
Se spisovatelem z malého jazyka je to pro nakladatele s investicí do překladu daleko obtížnější než obráceně.
Čeština tehdy měla velký význam, protože česká literatura měla historicky jeden ze svých největších boomů. Od roku 1968 do roku 1972 se velmi silně překládalo. A co se týče malých literatur, je stále jedna z nejprofilovanějších. Jmenovala jste Topola, je to ale i Patrik Ouředník a našli bychom další a další autory.
Jak se díváte na udílení Nobelovy ceny za literaturu? Neměl ji už dávno vlastnit třeba Kundera nebo Škvorecký?
No jistě, Kundera určitě. Jenže v těchto velkých literárních cenách je zákulisní hra často důležitější, než literární výkon. Myslím, že jsme se před dvaceti lety dopustili chyby, když jsme jednoznačně nestáli za Kunderou.
Díky za rozhovor. Těším se na váš další román. Ať se to podaří.
Doufám, že se mi to povede. Když tak vám to pošlu.
(redakčně kráceno)