Nejslavnější „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal umně pracoval s mýtem o moci své organizace a získával tak pozornost světových politiků i médií. A nepřesné či zavádějící byly i jeho dosavadní životopisy. V knize Simon Wiesenthal – skutečnost a legenda se pokusil nezkresleně zdokumentovat jeho život izraelský historik Tom Segev, host Profilu z 11. května. Ptal se František Lutonský.
„Wiesenthala lovila jeho vlastní minulost,“ říká Tom Segev
Jste autorem dvou světových bestsellerů, vaše nová kniha bude nejspíše dalším. Ve svých knihách opravujete některé izraelské mýty. Co se vám podařilo odhalit o Simonu Wiesenthalovi?
Simon Wiesenthal byl fascinující osoba a existuje několik jeho životopisů. Vždy ale záleželo na tom, co si přál, abychom věděli. Toto je plně dokumentovaný životopis.
Zjistil jsem spoustu překvapivých věcí. Například se osobně zúčastnil izraelského pokusu zatknout Adolfa Eichmanna už v roce 1948. Pro Wiesenthala to byla posedlost. Již v roce 1953 zjistil, že Eichmann žije v Argentině, tedy dávno předtím, než se ho podařilo dostat (Eichmann byl dopaden v roce 1960 – pozn. red.). Wiesenthal také deset let spolupracoval s izraelským Mossadem. A také mě překvapil jeho široký humanistický přístup k holocaustu. Ten pro něj nebyl jen tažením proti Židům, ale proti lidstvu vůbec a neváhal ho porovnávat s jinými genocidami, třeba v Kambodži nebo na Balkáně.
Nebývá mu zrovna tohle v současné izraelské společnosti trochu vyčítáno?
Ano. V Izraeli jsme se do tohoto bodu ještě nedostali. Pro nás je holocaust tažením pouze proti židovskému lidu a stejně na to hledí i židovský establishment v Americe. Takže Wiesenthal měl problémy nejen v Izraeli, ale i s americkým establishmentem. Myslím ale, že dnes už se na holocaust pohlíží jako na univerzální kód nejvyššího a nejzazšího zla.
Co bylo tím spouštěcím mechanismem? Proč se Simon Wiesenthal stal nejznámějším „lovcem nacistů“?
Neměl rád termín „lovec nacistů“. Sám říkám, že ho až do konce života spíše lovila jeho vlastní minulost. Je to velmi tragický hrdina.
Je velmi obtížné říci, co ho k tomu vedlo. Během deseti dnů po jeho propuštění z koncentračního tábora byl schopen americké armádě předat první seznam nacistických zločinců, kteří měli být podle něj postaveni před soud. Odkud má potom přijít pokoj v duši, uklidnění? Jako by byl stále vězněn a neustále myslel na své téma i na lidi, kteří mu pomohli projít koncentračními tábory a přežít. Šlo mu tedy vždy především o spravedlnost, nikdy o odvetu. Někdo mu jednou řekl, že je možné unést syny Adolfa Eichmanna a utopit je v jezeře, ale on řekl, že tohle se ho netýká, že je pro liberální systém spravedlnosti, který má, při všech svých nedostatcích, pravidla.
Simon Wiesenthal se uměl pohybovat v nejvyšších kruzích, obratně dokázal spolupracovat s médii. Nezneužíval někdy svého postavení?
Pořád. Vytvořil mýtus, podle něhož stál v čele organizace, která je mocná jako KGB, CIA a Mossad dohromady a která má agenty po celém světě. Ve skutečnosti strávil padesát let v malém bytě, kde byl většinou sám, probíral noviny, dokumenty, telefonoval. Neměl žádné peníze, žádné agenty. Jenže když se vytvoří takovýto mýtus, lidé mu uvěří a je stejně silný jako pravda. Když se pak proslavil, mohl zavolat a navštívit třeba rakouského ministra spravedlnosti. A ten ho přijal, protože to byl Simon Wiesenthal. Kdyby s ním totiž mluvit nechtěl, Wiesenthal by zavolal do New York Times. Takže on věděl, že je slabý, ale proměnil to ve svou sílu.
Ukažme si na to na vztahu ke dvěma mužům. Tím prvním je Kurt Waldheim, bývalý generální tajemník OSN a pozdější rakouský prezident. Tam byl jeho vztah jaký?
Wiesenthal se v rakouské společnosti prosadil a měl konexe na rakouské politiky včetně Waldheima. Když se Waldheim stal kandidátem na generálního tajemníka, některé americké židovské organizace se Wiesenthala ptaly, zda mu mohou důvěřovat. A on řekl, znám doktora Waldheima, klidně může být zvolen. Pak se přišlo na to, že Waldheim lhal o své minulosti, a Wiesenthal musel chránit svou vlastní důvěryhodnost. Způsobilo mu to značné potíže. Byl přesvědčen, že kdyby nesehrál tuto roli ve Waldheimově aféře, získal by Nobelovu cenu míru. Říkal, nezabývám se lháři, ale vrahy, a Waldheim byl jenom lhář. Byla to velmi nešťastná kapitola v jeho životě.
A druhý muž je Albert Speer, bývalý Hitlerův ministr, který po Norimberském procesu dostal dvacet let a odseděl si je?
To byl velmi překvapivý a komplikovaný vztah. V archivu jsem našel korespondenci s Albertem Speerem. Začíná někdy v 70. letech, kdy Speer píše Wiesenthalovi, že ho přijede navštívit, a Wiesenthal souhlasí. Jejich vztah začal jako vztah celebrit holocaustu, pak spolu hovořili jako autoři, jako architekti a nakonec se spřátelili. Nemůžu pochopit, proč Speer potřeboval Wiesenthala a proč Wiesenthal potřeboval Speera. Jedním z vysvětlení snad je, že je mnohem snazší jednat s někým, kdo pro vás představuje skoro Hitlera, než s nějakým níže postaveným esesákem.
Tom Segev (*1945, Jeruzalém)
Historik a spisovatel. Věnuje se izraelským dějinám, především pak vyvrácení mnoha národních mýtů na základě historických dokumentů. Je autorem světových bestsellerů Sedmý milión: Izraelci a holocaust (2000), Jedna Palestina, kompletní: Židé a Arabové pod britským mandátem (2000). V češtině teď vychází jeho zatím poslední kniha Simon Wiesenthal – skutečnost a legenda (2010). Přispívá také do deníku Harrec.
(redakčně kráceno)