Hostem rubriky Studia 6 Profil z 18. března byl Daniel Hamilton, ředitel Centra pro transatlantické vztahy na Johns Hopkins University ve Washingtonu a bývalý náměstek pro evropské záležitosti administrativy Billa Clintona. Daniel Hamilton byl jedním z řečníků na Mezinárodní konferenci EU, USA a krize globálního vládnutí? A na současný vztah Spojených států a Evropské unie se ho ptal i moderátor František Lutonský.
Co je hlavním tématem vašeho vystoupení?
Otázka je, jak spolu dnes Spojené státy a Evropa spolupracují. Při posunujících se vztazích je to pro nás, myslím, dobré téma k diskusi.
Jak byste tedy popsal současné vztahy USA a Evropy? Zhoršují se?
Nezhoršují se, jsou velmi dobré. Někdy je očekávání od těchto vztahů ne zcela to, co bychom chtěli. Každý z nás má tolik domácích problémů. Vím, že se u vás potýkáte s nastávajícími volbami, je tu také ekonomická krize. Totéž platí o Spojených státech, lidé se bojí o práci. Takže v tuto chvíli sdílíme spoustu problémů. Prezident Obama velmi pilně pracuje na domácí agendě, což je velmi obtížné, když se podíváme situaci v americkém Kongresu. Když se to potom nahlíží ze zahraničí, Spojené státy se velmi silně věnují domácím výzvám. Ale když to nevyřešíme, například zdravotnictví, nemohly by pak Spojené státy hrát svou významnou úlohu ve světě.
Očekáváte tedy, že tento rok se bude prezident Obama věnovat především domácím záležitostem, případně nějaké zahraniční politice, jako je Afghánistán a podobně, a na řešení vztahů mezi Evropou a Amerikou nebude mít až tolik času?
Hodně času věnuje domácím záležitostem – zdravotnictví, otázce zaměstnanosti. To jsou otázky, které nyní hýbou Spojenými státy. A pokud jde o Evropu, vztah mezi Evropu a Spojenými státy se skutečně týká toho, jak budeme spolupracovat v širším světě. Jestli dokážeme spolupracovat jako partneři, aby Spojené státy a Evropa řešily takové otázky jako Afghánistán, klimatické změny, migrace nebo energetika. Když se na tom nedohodneme, nebude globální dohoda. Ale jestliže se dohodneme, vytvoříme jádro, kolem kterého bude možné ve světě něčeho dosáhnout.
Vidíte, že by v tuto chvíli byla snaha se dohodnout? Spojené státy na mezinárodním poli řeší především otázky boje proti terorismu, kdežto Evropa má jako svou prioritu boj se změnami klimatu. V tom moc průsečíků nenajdeme.
Rozdíly v našich prioritách jsou testem skutečného partnerství. Každý partner musí chápat, že ten druhý má nějakou jinou prioritu. Spojené státy jsou velmi zaměřené na terorismus a na místa, odkud vychází, jako je Afghánistán nebo místa v Pákistánu, která nejsou pod kontrolou. Z amerického hlediska je proto nutné vědět, že spojenci v Evropě jsou tam s námi. A to nejen proto, že by dělali Americe nějakou zvláštní službu, ale proto, že je naším společným zájmem zabránit útokům vycházejícím z této oblasti.
Podobně chce Evropa, aby se Američané více zaměřili na klimatické změny. Viděli jste ty problémy, které nastaly na kodaňském setkání. V mnohých zemích dosud probíhá debata, ve Spojených státech je mnoho skeptiků, takže je pro ně velmi obtížné prostě se jen připojit k Evropě, naskočit na evropský vlak. Do těchto záležitostí patří ale také Indie nebo Čína, velké země, které když se toho nezúčastní, nebude možné otázku vyřešit.
Je velkým problémem, že Evropa nemluví jednotným hlasem, byť má něco jako evropského prezidenta a evropskou ministryni zahraničí?
Ano, z toho je ve Spojených státech velká frustrace. Léta se nám říkalo, že až bude schválena Lisabonská smlouva, bude tu silný evropský partner. Ale měsíce ubíhají a silný evropský hlas nezaznívá, a tak Spojené státy docela nechápou tu vnitřní dynamiku. Snaží se o to, ale je to obtížné.
S Evropou však musíme spolupracovat, musí nastat například nějaký konsenzus ve vztahu k Rusku. Jestliže bude americký pohled rozdílný od evropských názorů, nebude žádný jednotný názor. Názory v Evropě na to, jak spolupracovat s Ruskem, se přitom liší. Nemáme tedy problémy mezi námi, ta debata musí probíhat v Evropě.
Když vzpomeneme slova Henryho Kissingera, ten vždy říkal, že americký prezident nemá v Evropě komu zavolat, není, kdo by mluvil za Evropu. Komu byste doporučil, aby volal teď?
V Evropě je stále mnoho telefonních čísel. Je třeba pracovat s každým hlavním městem v Evropě, a tak se to také dělá, stejně jako s Bruselem. Není to buď a nebo, je třeba dělat obojí. Je to jakási rovnováha, které je třeba dosáhnout – jak pracovat s partnery, jak pracovat s NATO, jak pracovat bilaterálně. Jsou bezpečnostní otázky, kde je NATO stále důležité, ale mnohé bezpečnostní otázky se dnes týkají také Evropské unie, takže Spojené státy musí mnohem efektivněji spolupracovat s Unií, než to dělaly v minulosti. Například otázky týkající se Ukrajiny. Jestliže chceme pomoci Ukrajincům v integraci, musíme spolupracovat. A vtom jsou ty otázky, jak dosáhnout strategičtějších a užitečnějších vztahů.
Závěrem se zeptám na zemi, která je specifická svým vztahem ke Spojeným státům, na Velkou Británii. Vidíte nějakou změnu, kterou vztah obou zemí prochází od až bratrského přátelství Geroge Bush mladší a bývalý ministerský předseda Tony Blair k Baracku Obamovi a Gordonu Brownovi?
Nemyslím, že je to úplně stejný vztah. Blair měl také velice blízký vztah k prezidentu Clintonovi, takže to není otázka stranickosti. Myslím, že Britové pořád nemají jasno ve svém vztahu k Evropě. Chtějí pořád zůstat zvláštním partnerem Spojených států nebo se více přiblížit Evropě? Je to otázka volby. Jestliže bude Británie silnější v Evropské unii, bude silnější i Unie. Nevím ale, jestli to vždy zazní, uvidíme po volbách. Ale jinak v každém případě zůstávají vztahy s USA silné.
(redakčně kráceno)
