S kolapsem režimu Muamara Kaddáfího v Libyi byla opět odložena realizace stavebního projektu, který už více než sto let fascinuje představivost Evropanů, ale nejen jich – transsaharské železnice.
Tato idea vznikla v 70. letech 19. století jako francouzská protiváha britské železnici Káhira – Kapské Město. Francouzi si od této železniční trati slibovali mnohé – oživení obchodu mezi černou Afrikou a Středomořím, strategické spojení se subsaharskou Afrikou pro případ námořní blokády a politické sblížení jednotlivých částí francouzské koloniální říše.
Tyto velkolepé plány však od počátku narážely na realitu. V roce 1880 byla vyslána expedice podplukovníka Paula Flatterse, jež měla prozkoumat možnou trasu. Část výpravy pobili Tuarégové v alžírské části Sahary, zbytek zahynul žízní.
Proto se o výstavbě této železnice znovu mluvilo až po deseti letech. Do úvahy přicházely tři trasy – jedna z Oranu do Timbuktu, druhá z Biskry ve východním Alžírsku k Čadskému jezeru a třetí z Tuniska též k Čadskému jezeru.
Optimistické odhady hovořily o možnosti velkých zisků a o velmi nízkých nákladech na výstavbu železnice – uvažovalo se o částce 10 000 franků na kilometr.
A tak tento projekt začal získávat popularitu u veřejnosti a v roce 1900 pařížský deník Le Matin vyslal expedici, jež měla navázat na průzkum podplukovníka Flatterse. Tehdy také byly propočítány i ekonomické výhody železnice. Jestliže z oblasti Touat v Alžírsku karavanám trvala cesta k pobřeží Středozemního moře 45–50 dnů a cena přepravy jedné tuny nákladu byla 1300–1400 franků, železnice by zkrátila dobu přepravy na tři až čtyři dny a cena za přepravu tuny nákladu by činila 60 franků.
Odvážnější návrhy dokonce operovaly s trasou Oran – Kapské Město. Pak ale přišla první světová válka a na tento projekt se zapomnělo. Hned po jejím skončení se však s plány výstavby železnic přes Saharu doslova roztrhl pytel. A tak se propagovala trať Paříž – Madrid – Tandžer – Dakar, jejíž součástí měl být čtyřicetikilometrový tunel pod Gibraltarskou úžinou. Z Dakaru mělo vést pravidelné lodní spojení se severovýchodní Brazílií, které by významně zkrátilo námořní trasy mezi Evropou a Jižní Amerikou, a východo-západní transsúdánská železnice k Rudému moři.
Celé to mělo jediný háček – nedostatek finančních prostředků po válce. A tak byla tato myšlenka oprášena až po roce 1940 vichystickým režimem, který v něm – obdobně jako po prusko-francouzské válce v roce 1870 – spatřoval prostředek, jak mobilizovat veřejné mínění poražené Francie. Velkým přívržencem transsaharské železnice byl ministr obrany generál Maxime Weygand. Tomu, jaký to byl snílek, napovídá jeho plán z konce roku 1939, po uzavření paktu Molotov-Ribentropp, podle něhož měly francouzsko-britské síly dobýt Kavkaz a ropná pole v Baku.
Vybudování transsaharské železnice bylo pro Weyganda otázkou prestiže francouzského impéria. Maršál Pétain tvrdil, že tato trať je pro Francii nezbytná. A tak se země opět zmocnila železniční horečka. Mělo jít o trasu Alžír – Dakar dlouhou 3650 kilometrů. Nadšení nezchladil ani odhad z roku 1942, podle kterého měla výstavba jednoho kilometru stát 1,5 milionu franků. Dohromady tedy mělo jít o náklady ve výši 5,7 miliard franků.
Vichystický režim do tohoto projektu zapojil americkou společnost Caterpillar, která díky dohodě Murphy-Weygand uzavřené v únoru 1941 mohla investovat v severní Africe bez ohledu na britskou námořní blokádu. Denně měl být postaven jeden kilometr. Mezi dělníky byli i španělští republikáni, členové mezinárodních brigád ze španělské občanské války a další antifašisté.
Kvůli nesčetným problémům se však do roku 1944 podařilo vybudovat jen 160 km. Po válce nová vláda s využitím německých a italských zajatců postavila dalších 36 km. V roce 1949 však ministerstvo dopravy výstavbu zastavilo a celý projekt označilo za nonsens.
Pak se kvůli neklidnému vývoji v severní i subsaharské Africe na vše na dlouho zapomnělo. Teprve roku 2000 se pro realizaci tohoto plánu vyslovil další snílek, Muamar Kaddáfí. Roku 2009 pak jeho myšlenku železničního spojení Libye a Ghany podpořil britský premiér Brown. V obou zemích jsou nyní u moci jiné síly a o transsaharské železnici se opět mlčí. Kdo převezme štafetu tohoto fantazírování? Budou to Číňané nebo některá ze zemí Guinejského zálivu s velkými zásobami ropy?
