Praha - Spisovatel, novinář a politik Pavel Tigrid, který by v sobotu oslavil devadesátiny, má pamětní desku na domě, v němž bydlel během svých pobytů v Praze. Pamětní desku má Tigrid od letošního roku také v Paříži, na domě, kde byla v letech 1981 až 1991 redakce časopisu Svědectví, jehož byl Tigrid vydavatelem.
V sobotu by se spisovatel a novinář Pavel Tigrid dožil 90 let
Tigrid strávil přes polovinu svého života v nuceném exilu, přesto ale na svou vlast nikdy nezanevřel. Ve známost vešel jako spisovatel a publicista. K jeho nejslavnějším knihám patří Politická migrace v atomovém věku nebo Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, ve které stručně shrnul události v Československu ve 20. století.
„Byl jednou z nejvýznamnějších osobností naší země v celém 20. století. Roli, kterou sehrál ve výrazně antikomunistickém exilu, nemůže nikdo zamlčet,“ řekl prezident Václav Klaus. Podle Václava Havla byl Tigrid milý, skromný, bezprostřední, až plachý člověk, zásadový džentlmen. „Byl celoživotním optimistou, celý komunismus věřil, že se dožije změn a po těchto změnách nepropadal zoufalství nad postkomunistickými zmatky,“ uvedl Havel.
Tigrid byl neustále ve styku s emigranty i s tehdejšími disidenty. Vzhledem k tomu, že hodně četl a neustále se zajímal o dění v komunistickém Československu, podařilo se mu i v době, kdy pobýval v exilu, uchovat si vysokou úroveň českého jazyka. Publicista Jaroslav Formánek jej ve studiu ČT24 charakterizoval jako otevřeného člověka, který nezištně pomáhal všem příchozím emigrantům. Přicházeli k němu však i lidé se zvláštním posláním od tehdejší StB a Tigrid je mnohdy nedokázal odhalit.
Publicistka Petruška Šustrová si u Tigrida cení především jeho skromnosti a otevřenosti k jakékoliv kritice. „Novináře považoval za sluhu občana, nikoli strany, na druhé straně měl hluboký vztah ke státnosti. Stát podle něj něco znamenal,“ zavzpomínala na něj ve studiu ČT24 Šustrová.
Pavel Tigrid, vlastním jménem Pavel Schönfeld, se narodil v roce 1917 v Praze. Pocházel sice z židovské rodiny, ale o svém původu se dozvěděl až s příchodem Hitlera. Studium na právnické fakultě mu přerušila nacistická okupace a v březnu 1939 emigroval do Anglie. V roce 1940 nastoupil do rozhlasového vysílání československé exilové vlády, kde také získal nové jméno. Redaktoři totiž museli mít pseudonymy a Schönfeld si vzpomněl, jak na gymnáziu zkomolil název řeky Tigris na „Tigrid“.
V červnu 1945 se Tigrid vrátil do Československa, brzy ale zjistil, že jeho zásadové postoje nebudou po chuti ani komunistům. Přestože jeho rodina patřila mezi oběti holocaustu, veřejně se postavil proti násilí, jež provázelo odsun Němců z Československa.
Po krátkém působení na ministerstvu zahraničí se věnoval publicistice. Jeho činnost komunistická policie bedlivě sledovala a v únoru 1948 měl být zatčen, byl v té době ale na reportážní cestě v Německu, kam vycestoval díky neodevzdanému diplomatickému pasu. Komunisté na Tigrida podali trestní oznámení pro podvracení republiky, čímž mu prakticky odřízli cestu zpátky. Přes Mnichov, kde krátce působil ve Svobodné Evropě, se dostal do Spojených států. Ve Svobodné Evropě se setkal s Ferdinandem Perotkou, s nímž se po pracovních neshodách rozešel ve zlém.
V USA v roce 1956 založil časopis Svědectví. Od roku 1960, kdy s manželkou přesídlili do Paříže, se postupně z redakce časopisu stalo jedno z kulturních center české emigrace.
Do Československa se Tigrid znovu vrátil na prezidentskou inauguraci Václava Havla v prosinci 1989. Byl Havlovým poradcem a začátkem roku 1994 ve vládě Václava Klause vystřídal na postu ministra kultury Jindřicha Kabáta. Po volbách v roce 1996 se již na ministerstvo nevrátil a neúspěšně kandidoval v prvních senátních volbách. Poté se vrátil na Pražský hrad, kde se věnoval česko-německým vztahům. Za své zásluhy v této oblasti získal v roce 2000 i nejdůležitější německé ocenění, Velký kříž s hvězdou řádu za zásluhy. Prezident Václav Havel mu v roce 1995 udělil Řád T.G. Masaryka.
S manželkou Ivanou se oženil v roce 1947 a měli spolu dvě dcery a syna. Poslední roky žil Pavel Tigrid hlavně ve Francii, kde také 31. srpna 2003 ve věku nedožitých 86 let zemřel. Svůj odchod ze světa si zvolil sám, když přestal brát životně důležité léky.