Luanda - Poté, co Angola v roce 1975 získala nezávislost na Portugalsku, v zemi se rozhořela občanská válka o moc a o bohatá naleziště diamantů a ropy mezi tehdy vládnoucím marxistickým Lidovým hnutím za osvobození Angoly (MPLA), které podporoval socialistický blok (včetně Kuby), a povstaleckým hnutím Národní svaz pro úplnou nezávislost Angoly (UNITA), jež se opíralo o podporu Západu (a vojenských jednotek Jihoafrické republiky a Zairu).
Hnutí UNITA se po letech bojů rozhodlo přitvrdit nátlak na získání mezinárodního uznání a 12. března 1983 zajalo 66 československých občanů, kteří v Angole pracovali v rámci hospodářské pomoci rozvojovým zemím.
Skupina 66 Čechoslováků byla zadržena ve městě Alto Catumbela (asi 130 kilometrů západně od druhého největšího angolského města Huamba). Šlo o 28 expertů, lékařku, dvě zdravotnice, 14 manželek odborníků a 21 dětí (z toho tři ve věku do pěti let a osm mezi šestým a desátým rokem), kteří pracovali na výstavbě tamní celulózky. Zajatce odvedli asi 27 kilometrů za město do hor, kde měli jednu základnu.
„Byla to hodně mimořádná situace v našich životech. Největší přestřelka propukla tak ve čtvrt na šest ráno, a protože to nebylo tehdy nic mimořádného, tak jsem ještě na chvíli usnul. Že je zle, jsem viděl, když jsem z okna koupelny spatřil jsem ozbrojence, jak vedou rodinu ředitele továrny,“ řekl v diskuzi ve Studiu ČT24 unesený československý občan Lubomír Sazeček.
Čtyři dny později vyrazili zajatci na tříměsíční strastiplnou pouť na východ země, při které ušli pěšky 1500 kilometrů a přes 1000 kilometrů ujeli na korbách nákladních aut. Při pochodu zemřel 19. dubna sedmatřicetiletý Slovák z Bratislavy Jaroslav Navrátil, což byla podle Sazečka nejtěžší chvíle, kterou zajatci za celou dobu zažili. Unesení dorazili koncem dubna a v květnu na základnu UNITA Jamba u města Rivungo u zambijských hranic. První skupina 45 zadržovaných (zejména žen a dětí) byla propuštěna již 30. června, ale zbývajících 20 mužů čekalo na svobodu více než rok - do 21. června 1984.
„Nejdůležitější bylo doufat, že dojdeme na konec naší pouti, tedy na jihovýchod Angoly. Byl jsem tam třetí nejmladší expert, byli tam i lidé o dvacet let starší. Pro ně to muselo být opravdu těžké. Fyzická námaha byla enormní a navíc jsme nebyli nijak zvlášť stravovaní, trpěli jsme žízní a mnoha drobnými onemocněními. Vůle překonat to a vrátit se domů ale byla silnější,“ vzpomíná Lubomír Sazeček.
Československo tehdy v rámci „vývozu světové revoluce“ dodávalo vítězící MPLA zbraně, technologie, ale v zemi též stavělo různé hospodářské komplexy. Jedním z nich byl i kombinát v Alto Catumbele.
S představiteli UNITA jednal bývalý slovenský ministr zahraničí Eduard Kukan, jenž dostal jako ředitel afrického odboru ministerstva zahraničí striktní pokyn: „Spojte se i s čertem, ale doveďte je domů.“ Delegaci UNITA přijalo vedení státu i v Praze a podle Kukana byla československá strana ochotna přijmout veškeré jejich požadavky. UNITA měla pouze jeden požadavek: politické uznání svého boje, což „v praxi“ znamenalo článek v Rudém právu o jednání vlády ČSSR s UNITA a účast náměstka ministra zahraničí při předání zajatců. Nakonec se jeden z nejvyšších představitelů MZV sešel s Jonasem Savimbim na území, které UNITA kontrolovala, čímž fakticky uznal oprávněný boj hnutí v Angole.
Do vyjednávání se zapojilo mnoho organizací i osob. Prezident Gustáv Husák žádal o pomoc generálního tajemníka OSN Javiera Péreze de Cuellar, Mezinárodní výbor Červeného kříže či indickou premiérku Indiru Gándhíovou jako předsedkyni Hnutí nezúčastněných zemí.
Zdlouhavé jednání čs. vedení, které zprvu vůbec nechtělo s povstalci jednat, mělo šťastnou tečku až na jaře 1984. Náměstek ministra zahraničí Stanislav Svoboda se sešel s vůdcem hnutí UNITA Jonesem Savimbim. Na rozloučenou přichystal Savimbi v Jambě honosnou recepci. Československá vláda se zavázala, že nebude do Angoly dodávat zbraně ani odborníky, a zajatci se dostali na svobodu. Po přestupu v jihoafrickém Johannesburgu odletěli po vstřícném gestu zairského maršála Mobutua z Kinshasy do Prahy.
Únosu, po kterém bylo 45 zajatým propůjčeno vyznamenání Za statečnost, využili i filmaři. Již v roce 1985 měl v televizi premiéru film Angolský deník lékařky, který s Janou Brejchovou v hlavní roli natočil režisér Vladimír Kavčiak. Události též mapuje kniha Josefa Klímy s názvem Angolská anabáze.
