Původně diagnostická metoda, takzvaná katetrizace, se začala proměňovat v terapeutický nástroj už před padesáti lety. Dnes je běžné „profukování cév“ pomocí balonkové angioplastiky a zavádění cytostatik cévkami přímo k nádorům. Intervenční radiologii se lékař Jan H. Peregrin věnuje od konce sedmdesátých let a letos jako první Středoevropan v historii získal zlatou medaili za celoživotní přínos tomuto oboru. V Profilu z 20. září s ním hovořila Petra Krmelová.
Co je to intervenční radiologie?
Je to podobor radiologie, to je třeba snímkování plic, vyšetřování žaludku takzvanou sádrou. Postupně začaly vznikat metody naváděné rentgenovým zářením, kdy se malými otvory v lidském těle, většinou do malé cévky, zaváděly nejprve diagnostické a později i terapeutické nástroje. Původně se tato metoda vyvíjela z diagnostických metod v cévní oblasti, z takzvaných katetrizací, kdy se tenká cévka zavedla do cévy a zobrazilo se krevní řečiště. To totiž samo o sobě na rentgenu není vidět. Později se přišlo na to, že místo kontrastní látky tam lze zavádět též látka terapeutická, případně otevírat cévy. Na to se navázalo v jiných oblastech. Léčí se tak třeba uzávěr žlučových nebo ledvinových cest.
Historie této metody je tak padesátiletá a zajímavé je, že má určitý vztah k Československu. V lednu 1964 zde byl totiž poprvé v historii proveden výkon na cévách dolní končetiny u pacientky s diabetem. Lékař Charles Dotter přišel na to, že cévu lze nejen zobrazit, ale také ji rekanalizovat. Pacientce tak zůstaly zachovány obě končetiny, byť přišla o prsty na nohou. Metoda se pak samozřejmě rozvíjela. V roce 1975 přišel Andreas Grüntzig, který vymyslel balonkovou angioplastiku. Do cévy vstupující katetr tak už není tak tlustý, nafoukne se teprve na místě, kde to je zúžené. Dnes je na tom založena spousta metod – běžně se říká, profukovali mi cévy – a padesát procent pacientů s ischemickou chorobou srdeční už není operováno, ale léčeno touto metodou.
Také vyučujete mladé lékaře. Mají studenti o tento obor zájem?
Je to tak napůl. Je to velmi namáhavý obor, protože se v poměrně těžké zástěře stojí dlouhé hodiny u přístroje. Druhá věc je, že zejména mladší lékaři neradi vstupují do toho záření, a to nelze obejít. Jistě to ale je metoda zajímavá a atraktivní, která ovšem vyžaduje dlouhé stání u pacienta, výdrž a určitou fyzickou dispozici.
Je to záření prokazatelně dlouhodobě nebezpečné? Je to třeba vhodné pro mladé lékařky, které chtějí mít děti?
Pokud se chrání všemi pomůckami, které jsou dostupné, tak ano. Ve srovnání s tím, jaké dávky záření vyzařovaly přístroje v době, kdy jsem začínal, je ta dávka tak desetiprocentní. Nicméně není to bez nebezpečí. Zejména mladí lidé by měli nosit všechny ochranné pomůcky, které existují, a snažit se v tom záření pobývat co nejméně.
To ocenění poprvé míří do střední Evropy. Jak jste to vnímal, když jste se dozvěděl, že máte tu cenu dostat právě vy?
Měl jsem samozřejmě radost, ale nic se nemá přeceňovat, není ze zlata. V Cardiovascular and Interventional Radiological Society of Europe (CIRSE) jsem už od roku 1985. Z prostého člena jsem se stal členem výboru, až to skončilo tak, že jsem před čtyřmi lety dělal prezidenta této společnosti, vždy je to dvouleté období. Podílel jsem se na výuce, i mezinárodně, ostatně za měsíc u nás proběhne výukový seminář asi pro čtyřicet mladých lidí z celé Evropy. A samozřejmě se podílím na atestačních přípravách z tohoto podoboru v České republice a také atestace zkouším. Nejsem tedy jenom oblíbený.
Jak se za posledních dvacet let intervenční radiologie proměnila? Co všechno je jinak?
V roce 1963 na radiologickém kongresu v Karlových Varech řekl Charles Dotter, že pokud bude angiografická cévka používána s představivostí, může se stát rovnocenným partnerem skalpelu. Následoval pak rozvoj nejen těchto katetrizačních metod, ale i metod na ně navazujících, třeba jiné chirurgie. Ale navazuje na to také část onkologie, kdy se látka, která hubí ty tumory, nedává celkově, ale cévkou se „doveze“ až do toho orgánu, který je třeba „zničit“ cytostatickými látkami. Řada věcí se používá v mimocévní oblasti, hovořil jsem o žlučových nebo močových cestách. Obrovská oblast je u intervenční neuroradiologie, to znamená tumory nebo spíše aneurysmata, výdutě, v oblasti mozku. Ta metoda je tak široká, že i v této subspecializaci vnikají další podobory, dál se rozvíjí, některé zanikají, tak jak to je v medicíně už od jejího vzniku.
Jako lékař jste působil také v zahraničí, třeba v Kuvajtu?
Bylo to v letech 1984 až 1987. Nejdříve to pro mne bylo hrozně těžké – úplně jiné prostředí, připadalo mi, že všichni mluví lépe anglicky než já, což nakonec nebyla úplně pravda, v létě padesát stupňů Celsia. Na druhou stranu jsem narazil na obrovské množství nemocí, které už v životě neuvidím. Hodně nemocí ledvin, zejména pro to horko, ale také kvůli tomu, že část lidí ze Středního východu (ne Kuvajťanů, ale těch, co tam pracovali) mělo parazita bilharzie, kterého v Evropě vůbec nepotkáte.
Vypadáte jako velmi vytížený člověk. Umíte relaxovat?
Rád bych, ale momentálně jsem po ne úplně úspěšné operaci páteře, takže relaxuji tak, že beru léky proti bolesti.
Jak nese lékař to, když musí sám na operaci?
Nemáte nějakou jinou otázku? Samozřejmě že vidět nemocnici z druhé strany je zajímavé, pokud to není bolestné. Lékař vidí věci, které normální pacienti nevidí, a je možná lepší, že to pacienti nevidí. Na druhé straně, kovářova kobyla chodí vždycky sama, takže když jde lékař na operaci, obvykle dojde ke komplikacím, já jsem toho příkladem. Ale jinak je lékař pacient jako každý jiný, v ten okamžik se dostává na druhou stranu barikády a musí se chovat podle toho.
(redakčně kráceno)
