Podle OSN je na útěku na celém světě přes 50 milionů lidí, nejvíce od druhé světové války. Minimálně polovina z nich jsou přitom děti. Vyrůstá tak nová „ztracená generace dětí“, která nepoznala nic jiného než bídu, hlad a strach. V Událostech, komentářích z 29. prosince hovořil s Michalem Brožou, šéfem české pobočky OSN, David Borek.
Největší uprchlická krize od konce světové války, není to přehnané? Byla tady Biafra, byly tady konflikty počátku 90. let. Je to možné takto říci?
Pokud se podíváme na čísla, tak určitě je. Lidí, kteří jsou na útěku z domova, je víc než 50 milionů, což je skutečně největší počet od druhé světové války. A musíme se dívat i na meziroční nárůst. Oproti roku 2013 je to o šest milionů. Takže svět klidný není a často nutí lidi utéct.
Není to všechno způsobeno jednou dvěma zeměmi jako Sýrie nebo Irák, které potom takto globálně posouvají statistiky?
Samozřejmě to jsou ty největší krize, které v současné době máme. Sýrie je na prvním místě, Irák na druhém, i když takto to řadit asi není úplně dobré. Nicméně není to jenom tento region. Středoafrická republika, Jižní Súdán, Somálsko, i tam je spousta lidí v pohybu.
Opravdu je spousta lidí v pohybu v subsaharské Africe nebo i v saharské Africe? Ta totiž (s výjimkou Libye, Egypta, zemí postižených takzvaným arabským jarem) v poslední době trochu zmizela z titulků?
Pokud se na to podíváme z jiného úhlu a vzpomeneme si na ebolu, tak se Afrika úplně nevytratila. Nicméně je pravděpodobné, že z mediálního hlediska to nemusí být atraktivní. Ostatně kolik lidí by dokázalo Jižní Súdán najít na mapě (na některých mapách ani nebude, protože to je nejmladší země Afriky). Takže i tohle může hrát roli. Jinak samozřejmě ani Afrika v tomto směru není úplně klidná. A zajímavé je, že zemí na západní polokouli s největším počtem uprchlíků je Ekvádor. Takže ani v Jižní Americe nejsou lidé úplně v klidu.
Dětská ztracená generace. To je úderný termín OSN, nebo byste ho sám také užil?
Pracuji pro OSN, takže se ke mně dostává. Nicméně děti jsou často terčem útoků, oběťmi různých konfliktů. Přitom ony s těmi konflikty nemají vůbec nic společného. A pokud lidé utečou z domu, minimálně z poloviny jsou to děti. Znají tak pouze uprchlické prostředí a to, co zanechali doma - znají pouze strach a chudobu. Takže to je skutečně termín, který je namístě. Minimálně v Sýrii můžeme o takové generaci už nějakou dobu mluvit.
Z občanských válek v subsaharské Africe známe dětské vojáky, z Blízkého východu známe teenagery kontaminované extremistickými ideologiemi. Může se to prohlubovat? Může to být kromě ztracené generace také generace, která bude za pět, deset let dál radikalizovat svět?
Nechci se teď pouštět do předpovědí. Každopádně bychom se měli mít na pozoru. A co se týče dětí, myslím, že bychom měli být vždy obezřetní, abychom se tomu mohli vyhnout.
Jak se díváte na debaty, v poslední době sílící, o tom, jak se má Česko postavit k imigrační vlně, která se už několik let valí na Evropu?
To není úplně v popisu práce OSN, aby říkala, co má Česká republika dělat. Obecně řečeno, je tady prostor pro sdílení, pro společnou odpovědnost, pro společný přístup i k těm globálním otázkám. To znamená už nejen řešení regionálních problémů, ale to, že by všechny státy světa měly přistupovat k řešení problémů, které se mohou dít z toho geografického hlediska relativně daleko.
I za cenu, že se rozplyne národní suverenita v otázce imigrační politiky?
Minimálně na úrovni Evropské unie se o takovýchto otázkách už vedou diskuse. Nicméně nedochází k tomu, že by se něco nařizovalo, že by se zasáhlo do suverenity státu. Státy si o těchto věcech budou dál rozhodovat samy. Největší tlak z těch mezinárodních organizací je pak na to navést státy k nějaké sdílené odpovědnosti.
(redakčně kráceno)
