Madrid - Španělská předehra druhé světové války si vyžádala přes půl milionu obětí. Když 17. července 1936 krvavý konflikt španělské občanské války začal, šlo vlastně o doposud opakovaný jev – lokální vzpouru marockých pravicových důstojníků proti vládě v Madridu. Tentokrát se však odbojní generálové ze severu Afriky mohli spolehnout na podporu mocného spojence – fašistickou Itálii v čele s Benitem Mussolinim. Následný tříletý konflikt, který byl podle některých historiků i „výcvikovým prostorem“ Německa, Itálie a Sovětského svazu pro druhou světovou válku, zahájil ve Španělsku téměř čtyřicetiletou diktaturu Franciska Franka, s jejímiž důsledky se země jen těžko srovnává prakticky dodnes.
Ani s koncem války v dubnu 1939 utrpení Španělů neskončilo. Likvidováni či perzekuováni byli ti, kdo patřili k poraženým. A ještě 20. dubna 1963 byl za „zločiny spáchané během války“ popraven komunista Julián Grimau, ač pro něj milost žádala i britská královna. Po Frankově smrti v roce 1975 pak postihla zemi „amnesia total“ - o zločinech se nemluvilo, aby se neotevíraly staré rány.
Až v roce 2007 se podařilo socialistické vládě prosadit zákon o historické paměti, který umožňuje rehabilitaci obětí války a frankismu. Když ale v roce 2008 zahájil soudce Baltasar Garzón vyšetřování zmizení více než sta tisíc osob za války a Frankova režimu a požádal ministerstvo vnitra o jména vůdců Falangy (fašistické strany) z let 1936-1951, označilo ho státní zastupitelství za nekompetentního a loni na jaře byl Garzón, proslulý mj. vydáním zatykače na chilského diktátora Augusta Pinocheta, z funkce vyšetřujícího soudce suspendován.
Španělská občanská válka, v níž na straně levicových republikánů bojovalo i na 2 000 Čechoslováků, bývá zjednodušeně popisována jako zápas mezi fašismem a komunismem, skutečnost však byla mnohem složitější. Na obou stranách totiž existovaly různé ideologie, takže i uvnitř jednotlivých táborů docházelo ke krvavým střetům (jako například mezi komunisty, trockisty a anarchisty v Barceloně v květnu 1937, kdy zahynulo téměř 1 000 lidí). V táboře povstalců se pak střetávaly různé vize falangistů (stoupenců španělské fašistické strany) a monarchistů, kteří žádali návrat krále Alfonsa XIII. z exilu.
Povstalečtí lídři nakonec dokázali své přívržence sjednotit, což značně přispělo k jejich vítězství. I když zprvu byla jejich jednotná vize dost vágní: „Jsme nacionalisté. Nacionalista je opak marxisty,“ prohlásil mozek puče generál Emilio Mola. Franco měl jasnější strategii - forma vlády není důležitá, hlavně musí v zemi udržet pořádek. Už během prvních týdnů války proto začal Franco s masovými čistkami, aby zlikvidoval téměř všechnu (i potenciálně) nepřátelskou inteligenci. Jedním z tisíců popravených byl i básník a dramatik Federico García Lorca.
K brutalitám se ale uchylovali i republikáni - ti v důsledku všeobecné anarchie spíše než jako programové strategie. Na obou stranách byly tresty (smrti) vyměřovány dle třídní příslušnosti či povolání - dělníci byli vražděni jen proto, že byli dělníci, o život přišly tisíce kněžích navzdory tomu, že církev se do povstání téměř nezapojila. Jednotlivé skupiny si vyřizovaly i osobní účty takzvanými paseos (projížďkami), kdy ozbrojenci vzali osobu „na projížďku“ za město a tam ji popravili.
Recept na krizi Španělé nevymysleli, proto přišli s válkou
A co vlastně k občanské válce vedlo? Po vyhlášení druhé republiky v roce 1931 měly různé vrstvy španělské společnosti odlišné představy o nové podobě země. Jednotlivé vlády (ani levicová, ani pravicová) nedokázaly prosadit reformy, jež by zlepšily tíživou ekonomickou situaci. Zemi zachvátily dělnické stávky a vzpoury anarchistů a separatistů. A když se po vládě pravice dostala v únoru 1936 k moci Lidová fronta, začala její radikální část se „spontánní revolucí“. Prvním terčem se stala církev, dalším velkostatkáři, jimž byla násilně zabírána půda.
Následoval puč armádních důstojníků v Maroku 17. července 1936 a už 10 dní nato dorazila povstalcům na pomoc první italská letka od Benita Mussoliniho. Dodávky německých, italských a sovětských zbraní a účast tisícovek interbrigadistů (včetně například britského spisovatele George Orwella) učinily z této války „nejmezinárodnější ze všech občanských válek“, jež předznamenala nový věk válečnictví (mj. masovým nasazením tanků a letectva).
