Ottawa - Majitel britského deníku Daily Mail lord Northcliffe vypsal už v roce 1913 cenu pro pilota, který bez mezipřistání přeletí z amerického kontinentu na britské ostrovy. Zakrátko ale přišla první světová válka a na podobné rekordní pokusy nebylo ani pomyšlení - na druhou stranu ale za ty čtyři roky výrazně pokročila letecká technika. 14. června 1919, konečně odstartoval z Newfoundlandu aeroplán, který o 16 hodin později přistál v Irsku. Na palubě dvoumotorového dvouplošníku Vickers Vimy, který na cestu vybavili hlavně přídavnými nádržemi, tehdy z Ameriky do Evropy přeletěli pilot John Alcock a jeho navigátor Arthur Whitten Brown. Oba byli zkušení váleční letci a není divu, že si pro svůj rekordní pokus vybrali vojenské letadlo. Tento těžký bombardér z továrny Vickers poprvé vzlétl už v listopadu 1917.
Zkušení piloti museli nejprve letadlo přepravit přes oceán
Rozložený stroj s rozpětím křídel téměř 21 metrů museli nejprve na palubě lodi dopravit přes oceán a na místě jej s pomocí místních techniků opět sestavili. Za místo startu zvolili Alcock s Brownem letiště nedaleko města St. John's na samém východním okraji ostrova Newfoundland, který byl v té době ještě britskou kolonií. Zatažená obloha tehdy nevěstila nic dobrého, meteorologové ale slibovali zlepšení počasí, a tak se nakonec oba letci rozhodli ke startu.
Boj s počasím byl nelítostný
Po startu nabralo letadlo východní kurz a s větrem v zádech se pomalu - maximální rychlost běžného Vickersu Vimy byla kolem 160 km/h - vydal na cestu dlouhou přes 3000 kilometrů. Zpočátku se zdálo, že překonání Atlantického oceánu bude pro oba muže na palubě jen dalším z tisícovky společných letů. Proměnlivé počasí nad severním Atlantikem se ale ukázalo být tvrdým protivníkem. Nejprve přišla hustá mlha, přes kterou nebylo vidět ani na špičky vrtulí.
Boj s počasím neskončil ani ke konci letu, z hustého deště se dokonce stalo krupobití a kvůli námraze se letadlu dokonce opět zaseklo směrové kormidlo. Alcock ale mohl ovládat alespoň výškovku a protože podle všeho měli správný kurz, tak po rozbřesku zamířil k zemi do teplejšího vzduchu a tiše doufal, že led včas roztaje. „Rozpouští se! Led se rozpouští,“ ohlásil konečně Brown ve zhruba tisíci metrech. Pilot poté klesl ještě níže a zakrátko se objevilo irské pobřeží.
Byli jen trochu jižněji než předpokládal plán, místo Galwaye se před posádkou Vickersu Vimy rozkládalo městečko Clifden, to ale na výsledku letu nic nezměnilo. Alcock začal hledat místo na přistání a tehdy mu ještě jednou pořádně přálo štěstí. To, o čem se domníval, že je zelená louka, byla ve skutečnosti bažina. Podvozek v ní vyryl krátkou hlubokou brázdu a letoun zabořil nos do bahna. Alcock i Brown však vyvázli nezraněni a po cestě trvající 16 hodin a 27 minut si užívali zaslouženého obdivu.
