Praha - V době, kdy celý svět žije tím, že ke hvězdám vzlétl první kosmonaut, v jedné z cel pankrácké věznice odpočítává své poslední okamžiky pětadvacetiletá žena Marie Fikáčková. A patří jí smutný primát: Je největší sériovou vražedkyní v dějinách země. Podle své výpovědi Fikáčková poprvé vraždila v roce 1957, tři roky před svým zatčením. Člověka musí napadnout: Jak to, že tohle všechno jí tak dlouho procházelo? Co po celou tuhle dobu dělali odpovědní lékaři? „Lehkomyslnost lékařů, když tito nezjišťovali pravou příčinu úmrtí těchto dětí, mě prakticky utvrdila v tom, že se nemusím ničeho bát…“ píše se ve výpovědi Marie Fikáčkové.
Proč Fikáčková vraždila novorozence a proč si toho nikdo nevšiml?
Kdo ví, jak dlouho by Marie Fikáčková ještě vraždila, kdyby se konečně nenašel pozorný patolog. Marie Fikáčková označila několik lékařů, kteří, podle ní, neplnili dobře své povinnosti. Často jmenuje i jednoho z vedoucích lékařů, do kterého, jak je možné usoudit, byla zamilovaná. Protože se ale nesetkala s patřičnou odezvou, jako by se mu chtěla něčím pomstít. „Je zajímavé, že nikde ve vyšetřovacím spisu nenajdeme alespoň náznak toho, že by některý z odpovědných lékařů měl být alespoň vyšetřován pro zanedbání povinností nebo dokonce obžalován,“ tvrdí v pořadu Stopy, fakta, tajemství Stanislav Motl.
Marii Fikáčkovou policisté přišli zatknout 27. února 1960 ráno. Chovala se naprosto klidně a přirozeně. Později vyšetřovatelům řekla, že se jí zatčením vlastně ulevilo. Co přivedlo Marii Fikáčkovou, rozenou Schmiedlovou, zdravotní sestru v sušické porodnici až na popraviště? A proč se o případu nedočteme nikde v dobovém tisku? Vyšetřování se tehdy odehrávalo v maximálním utajení. V době budování šťastných zítřků se toto mlčení vysvětlovalo mimo jiné obavami z paniky.
Její rafinovanost spočívala v tom, že jí nikdo z lékařů nepodezíral. Jednotlivé případy byly považovány za přirozená úmrtí. To se týkalo i dětí, které sice přežily, ale se zraněními, které jim Marie Fikáčková způsobila: „Novorozené dítě jménem Jana Motyková začalo křičet, což mě rozčílilo do té míry, že jsem se obrátila k boxíku, levou rukou jsem sáhla na vodovod, abych uvařila vodu, a pravou rukou jsem uchopila dítě za pravý ušní boltec a prudce trhla… pak jsem spatřila, jak za pravým ušním boltcem se řine krev… Rozhodla jsem se, že budu tvrdit, že ke zranění došlo tím způsobem, že jsem dítě vzala s peřinkou, přičemž jsem omylem uchopila i ouško, které jsem potom natrhla…“
A jak reagovali nadřízení? Z výpovědi primáře doktora Jaromíra Hrbačka: „Dne 20. dubna 1960 hlásila mi sestra Fikáčková, že minulý den natrhla dítěti ouško… Poněvadž se jednalo o první případ neopatrnosti sestry Fikáčkové, vše jsem dál nevyšetřoval a spokojil jsem se s tím, že jsem sestru napomenul, aby dávala lepší pozor.“
Jak se vlastně z útlé, vzdělané a inteligentní ženy stane zabiják kojenců?
Lidé Marii Fikáčkovou popisovali jako hezkou mladou ženu, u které by nikdo její temné sklony nehledal. Lidé si ji prý velmi chválili, někteří v tomto duchu vypovídali i u soudu. Například bývalá kolegyně zdravotní sestra Marie Kurzová přiznává, že když se s kolegyněmi dozvěděly o zatčení Marie Fikáčkové, byl to pro ně šok.
První výslech obviněné začal, jak v protokolu stojí, 28. února 1960 v jednu hodinu v noci. A trval až do šesti hodin třiceti minut… „Obviněná Marie Fikáčková dne 23. února v dopoledních hodinách v oddělení porodnice v Sušici úmyslně novorozené holčičce Proserové, 20 hodin staré, pomačkala hlavičku. Ta na následky tohoto násilného jednání druhý den zemřela. Téhož dne v dopoledních hodinách několikrát udeřila do hlavičky Hanu Hamelbauerovou, která rovněž dne 25. února 1960 v osm ráno zemřela na následky tohoto vykonaného násilí.“
GALERIE
Marie Fikáčková při rekonstrukci činu
Dětství Marie nebylo ani trochu idylické. Spíše naopak. Otec pracoval jako dělník. Marie si stěžovala na jeho hrubé zacházení i na to, že ji terorizoval její duševně nemocný bratr. Studovala zdravotní školu v Klatovech. V roce 1955 tu s výborným prospěchem maturovala. Po maturitě nastoupila do porodnice v Sušici. O dva roky později zavraždila svého prvního novorozence. To byl vlastně začátek její pozdější děsivé vražedné série.
Ze svědecké výpovědi Rudolfa Pfeifera: „Marie Fikáčková se mi jevila jako chytré děvče, které, pokud vím, ve škole se dobře učilo. Na veřejnosti se chovala slušně, ale ve své domácnosti se často hádala se svou matkou, se kterou hrubě zacházela a při nadávkách využívala těch nejhrubších výrazů a při tomto seč projevoval, že byla velmi vzteklá.“ Svědek Pfeifer ještě upozornil na to, že otec Marie Fikáčkové, který byl původem Němec, vystupoval za války agilně pronacisticky a českým lidem, jak doslova vypověděl, nadával do české pakáže.
Že by toužila po dítěti? Z výpovědi manžela Marie Fikáčkové Lumíra Fikáčka: „Mezi mnou a manželkou bylo ujednání, že děti ještě chtít nebudeme, a to z těchto důvodů: V letošním roce jsme chtěli jet k moři, jelikož je spartakiáda, na které cvičíme, rozhodli jsem se, že na rekreaci pojedeme až v roce 1961. Z těchto důvodů jsem se nepokoušel mít děti já, ani moje manželka.“
Ne dvě, ale ještě dalších deset mrtvých dětí…
Zdálo se, že případ bude uzavřen. Ale nebyl. Marie Fikáčková totiž přichází s dalším doznáním. Děsivým doznáním. „Kromě dvou posledních případů Prosserové a Hany Hamelbaureové zbila jsem ještě dalších deset dětí, které na následky mého bití zemřely. K tomuto chci dodati, že na některá jména těchto zemřelých dětí jsem si vzpomněla, ale na další děti si už vzpomenout nemohu.“ Fikáčková popsala i svou první vraždu, ke které mělo dojít už v roce 1957, tedy už tři roky před zatčením: „Na jméno tohoto dítěte ani rodičky si nemohu vzpomenout. Bezpečně si pamatuji, že dítě jsem tloukla do hlavy nebo prsou a že smrtí dítěte se toto přičítalo ze strany lékařů na úkor porodu…“
Obviněná pak ještě vypověděla, že k záchvatům vzteku u ní docházelo pravidelně. Hodně jí prý rozčiloval pláč dětí. Ve spisu můžeme najít i lékařská vyšetření. Psychologové a psychiatři konstatovali hlavně sklony k depresím, k hysterii a k nekontrolovaným výbuchům vzteku. Ostatně ona sama vyšetřovatelům přiznala, že svou matku, se kterou mívala spory, několikrát uhodila. Jednou jí prý v afektu řekla, že jí zabije.
Obsáhlý psychologický posudek Marie Fikáčkové jsme po více než padesáti letech, které od případu uplynuly, nechali posoudit psycholožkou a soudní znalkyní Ludmilou Čírtkovou. Paní docentka ji charakterizuje jako obyčejnou sériovou vražednici: „… možná s dodatkem zvláštně morálně zpustlé.“
Marie Fikáčková byla odsouzena k trestu smrti. Motiv její vražedné bilance nebyl nikdy dost dobře objasněn. Tajemství tedy zůstává… Soud konstatoval dvojnásobnou vraždu, další zabití už neprokázal.