Do Prahy se 28. května vrátil pražský primátor Pavel Bém po dvouměsíčním pobytu v Himalájích. Jako v pořadí desátý Čech zdolal 18. května nejvyšší vrchol světa, Mount Everest. Právě proto byl hostem Jiřího Václavka v rubrice Dobrého rána Profil z 29. května.
Jaké to bylo se po dvou měsících zase vyspat ve své domácí posteli?
Copak vyspat se v posteli, ale vykoupat se po dvou měsících v horké vaně byla obrovská rozkoš, takže jsem moc rád, že jsem zpátky v Praze.
Když jste před dvěma měsíci odjížděl, říkal jste, že Mount Everest je sázka do loterie. Kdybyste měl vypsat kurz na váš úspěch, jaký by ten kurz byl – jak jste si věřil?
Samozřejmě jsem si věřil, kdybych si nevěřil, tak bych na Everest neodjížděl. Ale vypsal bych kurz tak jedna ku třem. Jde o obrovské množství objektivních rizik – počasí, mráz, jet stream (mrazivý vichr na hřebenu Everestu, který znemožňuje lezení), nemoci. To všechno jsou věci, které vás mohou v horách potkat a překazit vám váš plán.
Jen pro vaši informaci: jedna sázková kancelář vypsala kurz 1:1,81 na to, že vylezete na Mount Everest do poloviny května. Na nejvyšší horu světa jste vystoupil o pár dní později. Co se vám honilo hlavou při posledních metrech?
Nahoře se vám toho hlavou skutečně moc nehoní, protože kyslíku už tam skutečně není mnoho, takže vám funguje pár posledních mozkových buněk. Ale přiznám se, že když už jsem nahoře stál a díval jsem se na nádherný svět pode mnou a na neuvěřitelné množství himálajský vrcholů kolem, tak jsem si říkal, že už tady není kam dál stoupat – měl jsem obrovskou radost. Vlastně jsem si uvědomil, že rok a půl přípravy, práce, tréninku, mnoha odříkání, mediálních aférek stál za to.
Radost, úspěch, ale také pokora, respekt?
Obrovská pokora. Ten kopec je nejen nádherný, ale i nekonečně vysoký a kdykoliv vám může ukázat svoji odvrácenou tvář. V několika případech jsme to viděli, když se to horolezcům nepodařilo tak, že už to nebudou moci nikdy zkusit – viděli jsme snášet mrtvá těla. To vše jsou zážitky na celý život, ale je to zároveň důkaz, že před horou musíte být v hluboké pokoře.
Na jedné vaší fotografii ze střechy světa jste vyfocen bez brýlí. Experti tvrdí, že na Mount Everestu bez brýlí nelze být. Jak jste to vydržel?
Lze být. Na Everest se leze v nočních hodinách a my jsme tam vylezli za svítání. Každý něco říká, ale samozřejmě v prudkém sluníčku na vršku Everestu bez brýlí dlouho nevydržíte.
Kolikrát jste si během vašeho výstupu říkal, že to vzdáte, že už nemůžete dál?
Mnohokrát vás to napadne. Výstup nám trval od příchodu do základního tábora asi třicet pět dní. Na začátku jsme měli technické problémy s čínskými úřady - na hranici v Kodari jsem si poprvé říkal, co bude dál. Byli jsme asi skutečně na černé listině, důvod jsem se nedozvěděl a už se ho asi nikdy nedozvím, ale to teď není podstatné. Podstatné je, že se nám podařilo z jižní nepálské strany na Everest vylézt. Samozřejmě, že když vidíte neúspěch s tragickými příběhy jiných expedic, tak vám běží hlavou, jestli to má vůbec smysl nebo jaká může být cena takového pokusu. Nicméně jsem si do poslední chvíle věřil. Musím říci, že kdybyste tu vnitřní víru v sobě neměl, tak byste nikdy nemohl na vršek Everestu vylézt.
15. nebo 16. května zemřel při výstupu na Mount Everest jeden Čech. Dozvěděl jste se to? Co vám v tu chvíli běželo hlavou? Vy jste ten úspěch, štěstí měl, ale on ne.
Každá ztráta života je tragédií. Tady je to o to horší, že jsem Libora velmi dobře znal. Byl jsem v úzkém kontaktu s dalším horolezcem, vynikajícím přítelem, jeho bratrem. Dokonce těsně před vrcholovým výstupem jsem s ním byl v telefonním spojení. Tu informaci jsem se nedozvěděl - byl jsem jí ušetřen. Takže jsem si poplakal, až když jsem se vrátil z vrcholu. Bohužel i takovéto příběhy k horám patří a každý horolezec ví, že mohou přijít a že na ně musí být připraven.
Napadlo vás, že by to mohlo být obráceně? Že štěstí mohl mít on, a vy ne.
Stoprocentně. V této chvíli si člověk může říkat, co by bývalo bylo kdyby – sestoupit o jeden výškový tábor, nebo nesestoupit. To jsou už však všechno ta kdyby. V horách platí jediné: musíte být skvěle připraven, musíte minimalizovat objektivní rizika a musíte mít notnou dávku štěstí. Já jsem ji měl, Libor bohužel ne. Je mi to hrozně líto.
Která etapa výstupu byla nejobtížnější?
Paradoxně nejobtížnější a objektivně nejnebezpečnější nebyl výstup na samotný vrchol, ale tisícimetrový, rozsekaný ledopád Kumbu nad základním táborem, který musíte projít kdykoli se chcete dostat výš. Já jsem jím procházel osmkrát pokaždé s obrovským strachem a obavou. Ledopád Kumbu byl letos objektivně mimořádně nebezpečný - jsem rád, že to mám za sebou. Vrcholový výstup včetně pověstného Hillaryho výšvihu, což je kus poctivého skalního lezení ve výšce 8800 metrů, byl proti tomu procházkou růžovým sadem. Takže paradoxně nejnebezpečnější, nejrizikovější, nejsložitější byl začátek našeho výstupu.
Měl jste v Himalájích čas na to zajímat se o dění v Praze? Nechal jste se informovat o tom, co se děje na pražském magistrátu? Narážím tím na to, co tvrdí vaši oponenti, že vaše nepřítomnost vůbec nevadila. Nemáte teď pocit, že jste postradatelný?
Kdyby se něco stalo, tak mi novináři řeknou, že jsem tady nebyl. Když se nic nestalo, tak mi říkají, že jsem postradatelný. Myslím si, že každá dobrá firma musí chvíli fungovat i bez svého šéfa, to se v případě magistrátu ukázalo. Navíc jsem se o dění v Praze zajímal, byl jsem také v pravidelném telefonním kontaktu se svými kolegy a se svým zastupujícím primátorem, náměstkem Rudolfem Blažkem. Všem jim moc děkuji, že to tady beze mě zvládli.
(redakčně kráceno)
