Praha - Syn italských přistěhovalců Philip Anthony (Phil) Esposito patřil k nejlepším hráčům NHL 70. let. Góly střílel i připravoval, v historické produktivitě soutěže se ještě dnes drží v první desítce. V dobách největší slávy překonal řadu rekordů a v prostoru před brankou, tzv. slotu, byl díky své tělesné konstituci absolutně dominantní. Pátý nejlepší střelec historie NHL se narodil v ontarijském městečku Sault Ste. Marie 20. února 1942.
Jako většina kanadských dětí vyrůstal i malý Phil prakticky na ledě, kde odmalička soupeřil se svým o rok mladším bratrem Tonym, pozdější brankářskou legendou Chicaga a rovněž členem hokejové síně slávy. Hokej ale dlouho bral jen jako zábavu, také proto nikdy nebyl moc dobrým bruslařem. Nedostatky v technice ale nahrazoval bojovností a hlavně citem na dobrý výběr místa. Do NHL se ale nemohl dlouho prosadit, debutoval na pozici centra až v lednu 1964 v dresu Chicaga Blackhawks.
Ačkoliv se v následujících třech sezónách dostal vždy přes dvacet gólů a padesát bodů, ve „Windy City“ se cítil nedoceněný. Černé Jestřáby v té době táhli Stan Mikita s Bobbym Hullem, a tak největším úspěchem „Espa“ v Chicagu bylo ligové finále v sezóně 1964-1965. Se svou 185 cm vysokou postavou a 93 kilogramy připadal šéfům Blackhawks pomalý a líný, a tak jej s lehkým srdcem vyměnili v létě 1967 do Bostonu. Jméno Esposito se ale nakonec v Chicagu prosadilo, Philův bratr Tony strážil branku Jestřábů celých patnáct let.
V metropoli Massachusetts se na konci 60. let dával dohromady velice silný tým a Esposito tak měl ideální možnost rozvinout své mimořádné střelecké schopnosti. Už ve své druhé sezóně v Bostonu vytvořil nový ligový rekord, když se jako první hráč v historii dostal přes 100 bodů v ročníku. Totéž se mu podařilo i v pěti z následujících šesti let, jen v sezóně 1969-70 na trojcifernou hodnotu o bod nedosáhl. Vynahradil si to však v play off, kde 27 body ve čtrnácti utkáních dotáhl Bruins až ke Stanley Cupu, prvnímu po 29 letech.
Boston dominoval NHL i následující dva ročníky, v sezóně 1970-71 obsadili jeho hráči první čtyři příčky kanadského bodování, každý s více než stobodovým ziskem. Před Kenem Hodgem, Johnem Bucykem a fenomenálním Bobby Orrem vyhrál produktivitu právě Esposito, jeho 76 gólů a 152 bodů překonal až o deset let později Wayne Gretzky. V play off ale Medvědi vypadli už v prvním kole s pozdějším šampionem z Montrealu. O rok později se však na trůn vrátili a Esposito znovu ve vyřazovacích bojích řádil. Finále si s Bostonem zahrál ještě na jaře 1974, Stanley Cup však nakonec získala Philadelphia.
Esposito dominoval především v prostoru okolo branky, kde byl se svou na tehdejší dobu mohutnou postavou prakticky nepřetlačitelný a vstřelil odsud většinu svých gólů. Snad nejlépe o tom vypovídá dobový slogan bostonských fanoušků: „Ježíš vyráží puk, Espo skóruje z dorážky.“ V Bostonu získal vedle dvou Stanley Cupů dvakrát Hart Trophy pro nejlepšího hráče ligy (1969, 1974), pětkrát vyhrál bodování soutěže (1969, 1971-74) a dvakrát se stal nejlepším hráčem NHL podle samotných hráčů (1971, 1973). Navíc jeho 550 střel na branku ze sezóny 1970-71 je dodnes platným rekordem soutěže.
A mohl přidat i další úspěchy, jenže v Bruins se v polovině 70. let změnilo vedení a miláček fanoušků a hrající legenda klubu se najednou stala nepotřebnou. „Už mne tu nemají rádi,“ prohlásil zklamaný Esposito poté, co byl na začátku ročníku 1975-76 vyměněn do Rangers. Zde se hned na úvod postaral o pozdvižení, když si místo obsazené sedmičky vybral číslo 77 a do NHL přivedl módu vysokých čísel, kterou následně ještě více zpropagoval Wayne Gretzky.
Esposito si držel i v Rangers průměr kolem 80 bodů na sezónu a v roce 1978 získal Lester Patrick Trophy, cenu za zásluhy o rozvoj ledního hokeje v Americe. Jezdce sice dokázal v sezóně 1978-79 dostat až do finále, časy bostonské pohody však už vrátit nedokázal. Po ročníku 1980-81 se s ledovými arénami NHL definitivně rozloučil. Ze scény odešel jako druhý nejlepší střelec historie a druhý nejproduktivnější hráč za Gordiem Howem. Do Síně slávy vstoupil v roce 1984, v prosinci 1987 bylo jeho číslo 7 Bostonem navždy vyřazeno. Ray Bourque, který v té době sedmičku v Bruins nosil, svůj dres předal přímo Espositovi a zbytek kariéry hrál s číslem 77.
V reprezentačním dresu zazářil Esposito nejvíce v tzv. Sérii století proti Sovětskému svazu, v které vedl výběr Kanady jako kapitán. V osmi utkáních si připsal celkem 13 bodů a hlavně jeho čtyři branky v moskevských odvetách pomohly Javorovým listům otočit nepříznivě se vyvíjející sérii. Za to byl v témže roce odměněn Lou Marsh Trophy pro nejlepšího mužského sportovce Kanady a také řádem Order of Canada, nejvyšším civilním vyznamenáním udíleným za zásluhy o rozvoj vlasti. Reprezentoval i na Canada Cupu 1976, kde se v jedné řadě setkal s Bobbym Hullem a Marcelem Dionnem, o rok později startoval i na mistrovství světa.
Po konci kariéry se Esposito stal generálním manažerem a trenérem New York Rangers. Proslul četnými výměnami, za které si v vysloužil přezdívku „Obchodník Phil“. Byl rovněž iniciátorem jednoho z největších trejdů 80. let, v rámci kterého přivedl z Los Angeles bývalého spoluhráče z Kanadského poháru Marcela Dionna. Později pomáhal zakládat hokejový tým v Tampě, prezidentem a manažerem Lightning byl až do roku 1998. Hned v premiérové sezóně u Blesků podepsal jako první manažer v historii NHL smlouvu se ženou, angažmá brankářky Manon Rhéaume ale později označil pouze za reklamní trik. V současnosti je Esposito spolukomentátorem na zápasech Lightning a v rádiu uvádí pořad NHL Home Ice.
