Zpracování tichomořské perleti se v českých zemích rozvinulo za dob Marie Terezie, kdy se toto řemeslo rozšířilo po celé Evropě. Knoflíky, brože a spony se staly součástí oděvů majetnějších šlechticů nebo měšťanů. Jejich domovy krášlil nábytek vykládaný perletí, tzv. intarzie. Perleť symbolizovala eleganci, styl a bohatství. O perleťových špercích tentokrát povyprávěl perleťář Milan Strmiska z Mešovic na Znojemsku.
„Zpracováváme hlavně mořskou perleť z Tichomoří. Je kvalitnější a vzácnější než perleť říční,“ představil stovky lastur ležících v mešovické dílně manželů Strmiskových. Nejkrásnější perleť je z perlorodek, jako jsou matasary, goldfishky neboli lastury černé perly, jež se jmenují tahiti. Ta nejvzácnější a nejduhovější perleť je z irisek, která hraje odstíny modré a fialové barvy. „Zajímavostí tohoto materiálu je to, že to nejsou barvy. Je to pouze lom světla, který vytváří dojem barvy,“ vysvětlil Strmiska.
Lastury se nejdřív musí zbavit kůry, nechají se tedy odkůrovat. To znamená, že z původní lastury zůstane pouze dvacet procent materiálu. Perleť se následně tvaruje podle toho, co z ní má vzniknout. Strmiskovi vytvářejí hlavně náušnice, náhrdelníky a náramky. „Mám rád barokní tvary. Všechno musí být hezké a oblé. Když manželka vymodeluje ostré hrany, tak to po ní předělávám. Ona se na mě pak zlobí,“ s úsměvem prozradil Strmiska.
Jakmile je materiál vytvarovaný, hladí se na smirku a brousí se pemzou, sopečným prachem. Posledním krokem je pak leštění na kotouči s pomocí lešticí pasty. Z původní lastury tak ve výsledku zůstává asi jen pět procent materiálu. „Je to krásná práce. Kdo by neměl rád perleť, tak by to asi nemohl dělat. Člověka to musí hlavně bavit,“ řekl na závěr Strmiska. Škoda prý je jen to, že se u nich perleťářství zatím nikdo nepřišel naučit. Řemeslo tak pomalu vymírá.
Perleť v minulosti
Perleť byla odedávna cenným obchodním artiklem. Už lidé v mladší době kamenné se dekorovali perletí nebo ji později využívali jako platidlo. Svou největší slávu perleť zažila v období baroka a rokoka v důležitých evropských kulturních centrech: v Paříži, Vídni a Berlíně. Nejčastěji se z perleti vyráběly knoflíky, brože, spony, ale i nábytek a jiné předměty s intarzií.
Z Vídně do českých zemí dovezl toto umělecké řemeslo Josef Žampach ze Žirovnice. Právě v Žirovnici se práce s perletí stala zdrojem obživy pro mnoho místních řemeslníků, kterým se tehdy říkalo „čamrdáři“. Zpracování perleti se dařilo zhruba do konce druhé světové války. V Československu se pak veškerá výroba přesunula do žirovnické perleťové továrny, vytváření jedinečných a originálních výrobků tak u nás prakticky skončilo.
Nejničivější úder perleť zaznamenala v 60. letech, kdy byl vynalezen plast. Plasty byly levnější a lépe nahraditelné, zájem o perleť pak poklesl téměř na nulu. Po roce 1989 se u nás zpracování perleti věnují jen v Žirovnici a v Mešovicích na Znojemsku.
