Dušana Nuošková

Malované domy, průchody, studny a brány jsou typickým obrázkem na Slovácku. Avšak ne v každé obci. Zatímco v Hluku se malovalo odjakživa, v sousední Ostrožské Lhotě tradice ornamentu nevznikla. Původní obyvatelce Hluku, paní Marii Páčové, to bylo líto. Barevný hlucký ornament jí ve Lhotě chyběl. Proto začala malovat i zdi a dvory v Ostrožské Lhotě.

Zpracování tichomořské perleti se v českých zemích rozvinulo za dob Marie Terezie, kdy se toto řemeslo rozšířilo po celé Evropě. Knoflíky, brože a spony se staly součástí oděvů majetnějších šlechticů nebo měšťanů. Jejich domovy krášlil nábytek vykládaný perletí, tzv. intarzie. Perleť symbolizovala eleganci, styl a bohatství. O perleťových špercích tentokrát povyprávěl perleťář Milan Strmiska z Mešovic na Znojemsku.

Košíky, podložky, tašky, ale i boty a klobouky se dají uplést z kukuřičného šustí. Tradice takového pletení na Moravě zanikla již před desítkami let, po tom, co šustí nahradily jiné, odolnější materiály. Tento starodávný způsob pletařské práce se šustím obnovila maďarská Slovenka žijící v moravských Osvětimanech, paní Rozália Blažková.

I když se ovce stříhají celoročně, na našich hospodářstvích se snaží, aby ovce byly na léto vždy hezky ostříhané. V husté vlně by jim totiž v letních dnech bylo teplo. Střihač dokáže za hodinu ostříhat až 30 ovcí. O ovcích, stříhání a o vlně vypráví Jiří Kopecký, jediný moravský střihač ovcí z Velkých Opatovic.

První malovaná vajíčka, která se na našem území objevila, pocházejí už z 13. století.  Darování malovaného vajíčka totiž patří mezi nejstarší slovanské zvyky. Kdysi se malovaným vajíčkům připisovala i magická moc, byly symbolem plodnosti a života. Zdobila se nevyfouklá a převládala na nich červená barva, která byla barvou lásky. O kraslicích a jejich barvení voskem mi tentokrát povyprávěla malérečka z Blatnice pod Svatým Antoníčkem, paní Marie Číháková.

Na Moravě byly kdysi stovky bednářů. Sudy, vany, bečky, putny, vědra, máselnice, konve – to všechno byly věci, které lidé potřebovali každý den. Dnes většinu z nich už nepotřebujeme, a těch pár, které ještě používáme, se vyrábí z kovu nebo z plastu. Dřevěný sud na víno je ale pořád nenahraditelný, a to hlavně pro červená vína. Jak říká jeden z mála bednářů na Moravě Eda Bařina z Čejkovic: „Kovový sud vínu nic nedá.“

Znáte nějakého brouskaře? Hádám, že asi ne. Potkat brouskaře dnes není vůbec jednoduché. V celé České republice jsou už jen dvě rodiny, které se věnují brusným kamenům. Kdysi jich hlavně na Vsetínsku bývaly stovky. O ocílkách a o broušení mi povyprávěl sedmdesátník, pan Jaroslav Sucháček.

Výroba houslových nástrojů má v Evropě snad tisíciletou tradici. Housle, jak je známe dnes, začal vyrábět legendární Stradivari. Jak říká mistr houslař Vilém Kužel z Brna, od té doby se ještě nic lepšího nevymyslelo.

Stawaritschovým, tátovi a jeho dvěma synům, prošly rukama už desítky tun železa. Z tohoto tvarovatelného materiálu udělají cokoliv – od menších kladiv a kleští až po větší ploty a dveře nebo několikatunové brány. Vše dělají ručně, tak jak se s železem pracovalo před sto nebo tisíci lety. Kovařina totiž zůstává pořád stejná, materiál je třeba rozžhavit a kout ručně za vysoké teploty. Kovářské řemeslo mi tentokrát představil Alfréd Stawaritsch z Kostelce na Hané.

Na Hané se přestaly nosit kroje v každodenním životě už koncem 19. století. Když se ale blížil konec druhé světové války, Hanáci zrenovovali kroje po svých předcích, aby v nich slavnostně přivítali mír. Díky nim a díky podrobné práci etnografů má téměř každá vesnice dochovaný svůj vlastní kroj. O výrobě ženského lidového oděvu z Troubek vypráví čiperná vyšívačka paní Jarmila Vítoslavská.

Tradice barvířství v Olešnici sahá v Evropě až do 16. století. Rodina Danzingerů datuje počátek své modrotiskové dílny do roku 1816 a v jejích útrobách se právě střídá pátá generace barvířů. Jiří Danzinger vzpomíná na své začátky s otcem v dílně a na časy, kdy se ještě plátno pralo v řece a sušilo na plotech.

Není to tak dávno, co boty nebývaly takovou samozřejmostí, jakou jsou dnes. Lidé měli často jen jedny holínky na celý život. V mnohých rodinách se boty mohly nosit jen v neděli do kostela nebo na jarmark. O tom, jak se holínky dělají a jak to s nimi kdysi bylo, vypráví manželé Petr a Zlatuše Hejdovi, výrobci tradičních holínek z Hluku.

„Erteple a mouka – to je základ!“, tvrdí paní Marie Lekešová o nejdůležitějších složkách postního jídelníčku. Co se kdy jedlo, z čeho se vařilo a jak se kdysi žilo, vypráví nejlepší hlucká kuchařka.