Ankara/Praha - Turecký parlament odhlasoval dva dodatky k ústavě, které zmírnily zákaz nošení muslimských šátků na vysokých školách a současně umožnily přístup zahalených žen ke studiu. Tyto ústavní změny vyvolávají v zemi, kde žije 99 procent muslimů a kde je náboženství striktně odděleno od státu, značné napětí. Zákaz nosit muslimský šátek na univerzitách platí od dob zakladatele laické republiky Mustafy Kemala Atatürka a podporují ho laické kruhy především v armádě, v soudnictví a ve vysokém školství.
Šátek nosí mnoho manželek poslanců vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), včetně choti jejího předsedy a premiéra Recepa Tayyipa Erdogana a rovněž prezidenta Abdullaha Güla, který z této strany pochází. Šátky nosí i jejich dcery. O nošení muslimského šátku se diskutovalo jako o „právu na svobodné vyjádření názoru“ již od roku 2002, kdy tato strana dosáhla drtivého vítězství v parlamentních volbách.
Dalším mocným odpůrcem reformy je vlivná turecká armáda, která považuje za své poslání bdít nad přísným oddělením politiky od islámu. Na druhé straně však je vliv této instituce jedním z bodů, které Turecku vytýká při vstupních rozhovorech Evropská unie.
Podle české velvyslankyně v Turecku Evy Filipi jde o částečné povolení. Po změně ústavy musí ještě Nejvyšší rada změnit své ustanovení a výslovně říct, že dívky šátek mít mohou. Filipi ve studiu ČT24 uvedla, že problém může v budoucnu nastat tehdy, pokud náboženské komunity budou nutit ženy, aby nosily šátky. Proto někteří upozorňují na to, že může jít o první kroky týkající se postupné islamizace země. Existuje pak obava, že ženy, které budou nezahalené, bude nutné chránit i zákonem.
Orientalista Petr Kučera k problému ve studiu ČT24 dodal, že Atatürk nikdy nezakázal nošení šátků na univerzitách. On jen provedl řadu reforem, mimo jiné i reformu oblékání, v níž zavedl zákaz nošení náboženských šatů na veřejnosti. „Šátku jako takového se to nikdy netýkalo. Ten zákaz, jak jej známe, pochází až z roku 1997. Nicméně předtím bylo nepsaným pravidlem, že žena s šátkem nepatří do veřejných institucí,“ popsal situaci v Turecku Kučera. Šátek je podle Kučery součástí muslimské ženy. „Některé ženy argumentují tím, že šátek je součástí jejich identity, ony jej nemohou sundat.“
O zákazu nosit muslimský šátek se diskutovalo i v Evropě, kde v posledních letech žije mnoho přistěhovalců islámské víry. Francie nošení muslimských šátků, jakož i dalších nápadných náboženských symbolů, jako jsou židovské jarmulky nebo velké kříže, zakázala zákonem v roce 2004. Jeho překročení může vést k vyloučení ze školy. Zákon však dává ředitelům určitou volnost interpretace, pokud jde o zredukovanou náhražku šátku, takzvanou bandanu, která kryje jen část vlasů. Vláda a parlament zákon zdůvodnily snahou o zachování tradičního laického charakteru francouzského veřejného školství. Ve Francii žije pět milionů muslimů, kteří tvoří asi osm procent obyvatelstva.
Také v Německu existují podobné úpravy, ale jen v některých spolkových zemích. Zákaz šátku na hlavách pro muslimské učitelky ve školách platí od ledna 2005 v Bavorsku. Obdobné právní normy mají spolkové země Bádensko-Württembersko, Sársko a Dolní Sasko, zatímco spolková země Hesensko zašla nejdál, když rozšířila takový zákaz pro všechny pracovnice veřejné správy. V celém Německu žije asi 3,5 milionu muslimů, převážně tureckého původu.
V Británii sice ohledně šátku žádná právní úprava není, ale loni v březnu tu ministerstvo školství rozhodlo, že ředitelé britských škol mohou zakázat muslimským žákům nosit šátky zcela zakrývající obličej, pokud usoudí, že to ohrožuje bezpečnost nebo výuku.
