New York - Slovenský trumpetista Laco Deczi se narodil 29. března 1938. První trumpetu mu místo hračky koupil táta v rodném Bernolákově. Výrazný talent jej přivedl v šedesátých letech do Prahy, kde se stal členem špičkového souboru SHQ Karla Velebného. V roce 1967 založil vlastní sexteto Jazz Celula, kterému se podařilo vystupovat po celé Evropě. Svéráz Decziho tvorby je viditelný už z názvů skladeb, například Tento týden se roztrh pytel se zkouškama a kšeft žádnej. Historky o jeho chudobě kolovaly po jazzových klubech a často jej předcházely: „Zlí jazykové tvrdili, že jsem si hraním vydělal jen na jedno sako. To není pravda! Saka už mám dvě,“ komentoval to pohotově.
Postava krále československého jazzu už několikrát přilákala filmaře. Ve snímku Kalamita, k němuž Deczi také napsal a nahrál hudbu, si po boku Bolka Polívky zahrál víceméně sám sebe, a přímo jeho osoba se stala námětem filmu Julia Matuly Volná noha. Se spisovatelem Jirkou Šebánkem točil v sedmdesátých letech „na vlastní triko“ krátké filmy. Napsal hudbu k řadě televizních pořadů a filmů.
S bývalým režimem se „československý Miles Davis“ příliš neslučoval. Za normalizace prý ze svého bytu střílel z okna vzduchovkou komunistům do vitrínek. A za jeho konečným odchodem z vlasti rozhodně nebyly peníze - „vydělávali jsme celkem dost, bigbandový jazz komunisté nezakazovali, nerozuměli tomu,“ - ale svoboda: „Nic se nesmělo. Člověk přece musí mít svobodu. Pokud není, stojí to za houby.“
Od roku 1985 se usadil v USA, kde s převážně americkými muzikanty sestavil soubor Celula New York. Jako bubeník v něm působí i jeho syn Ladislav „Vajco“ Deczi. Soubor pravidelně hrává v jazzovém klubu na 70. ulici. V New Yorku má jazzman též vlastní nahrávací studio: „Víte, je problém, že pro mladé lidi zvláště v Evropě je jazz docela mrtvý. Říkáme, že je v něm moc filozofování a žádný koule, žádná síla! Lidi hlavně zajímá rytmus, aby mohli tančit. Chodí za mnou a říkají, že neví, co hraju za styl, ale líbí se jim to.“ Mezi hraním Deczi maluje, v ČR již vydal knihu kreseb s názvem Pravdy: „Před třiceti lety jsem začal po trochách, jenom takhle bokem, kolem té muziky. A teď to dělám tak, že když cvičím a už mě bolí držka, tak maluju najednou čtyři obrazy. Vždycky ďobnu, ďobnu, ďobnu, a tak.“
