Ostravská expedice Leopolda Sulovského získala před dvěma měsíci pomyslný metál pro české horolezectví. Vrchol K2, nejnebezpečnější horu světa, dobyl po 21 letech od výstupu Josefa Rakoncaje teprve druhý Čech, Libor Uher z Frýdku Místku. Právě jej přivítala Silvie Kleková v ostravském studiu pořadu Před půlnocí z 30. října.
„Najednou jen čekáte, kdy si vás hora vezme,“ říká horolezec Libor Uher
Od té doby uplynuly zhruba dva měsíce. Zasáhla výprava i úspěch citelně do vašeho života?
Lhal bych, kdybych řekl, že mne to nepoznamenalo. Určitě se hodně věcí změnilo. Zastavují mne lidé, které neznám. Domů mi chodí doporučené dopisy, kde je už připravena známka a papírek na podepsání. Je to zvláštní.
Návrat z K2 jste zažili už před dvěma lety, ale tehdy vám chybělo potvrzení o tom, že vrchol K2 skutečně někdo dobyl. Tentokrát se to podařilo. Takže asi právě ten kousek papíru je de facto tím, proč byl rozdíl tak velký?
V takto vysokých horách je hranice mezi úspěchem a neúspěchem, životem a smrtí tak malá, že si to málokdo umí představit. V podstatě jsme odvedli skoro stejnou práci i před dvěma lety, ale výsledek se nedostavil. Letos to prostě vyšlo.
Tentokrát jste na rozdíl od minulé expedice pořídili hodně obrazové dokumentace. Už cesta tam, když jsem viděla Karákoram highway, což je spojnice mezi hlavním městem a severem, mi přišla šílená. Vy jste to absolvovali už podruhé. Jaké jste měl při tom pocity?
Právě proto, že jsem věděl, co nás čeká, je to velké napětí a očekávání. Je to velký adrenalin, když se člověk vydá všanc řidiči autobusu a musí mu bezmezně věřit, že neudělá žádnou chybu nebo že neselže řízení či brzdy.
Je to skutečně jen na řidiči, nebo může třeba spadnout lavina?
Některé věci jsou jen na řidiči, ale některé další řídí asi někdo úplně jiný, protože kameny padají samovolně. To je druhá věc, kdy tam každý rok umírá spousta lidí jenom proto, že je strhne kamenná lavina do dravé řeky Indus.
Viděli jste to? Stalo se to někdy v období, kdy jste tam byli?
Právě v roce 2005 jsme se potkali ve Skardu s čínskou expedicí, která před námi měla dvoudenní náskok – když jsme teprve dokupovali zásoby, oni už jeli nahoru. Ale ani tam nedojeli, protože je zasáhla kamenná lavina. Jeden z nich to nepřežil, tak to odpískali ještě dřív, než začali.
Vůbec dostat se k hoře není jen začátek na Karákoran highway, ale pak je tam asi 120 kilometrů dlouhá cesta v podstatě po ledovci se vším nákladem. To jste také věděli, že musíte absolvovat znovu a že to není žádná procházka?
Když člověk ví, co ho čeká, je to jiné. Poprvé to bylo velké očekávání – člověk šel do neznáma. Teď jsme věděli přesně, kde budeme spát, kolik za každý den ujdeme. Člověk se zkrátka musí psychicky srovnat s tím, že bude týden na cestě stoupat do 5000 metrů.
Proč se k úpatí hory nepřepravíte vrtulníkem?
To je častá otázka laiků. Technicky to není možné. Organismus musí projít nějakým vývojem, postupnou aklimatizací, a pokud by to člověk urychlil nebo vynechal, čekal by ho v základním táboře celkem rychlý kolaps systému.
Celá cesta je pořád jakási slabá příprava na výstup samotný. Na hoře to pak vypadá mnohem hůře – působí tam počasí, specialitou K2 jsou prudké stěny. Proč vás K2 tolik láká, když je tam tolik nástrah a taková nejistota? K2 pohřbila od doby, kdy se na ni poprvé vystoupilo, více než 50 lidí.
Je to krásná hora, jakási pyramida. Těžko se to vysvětluje. Možná horolezce láká pověst nejobtížnější hory světa, lidé se s tím odjakživa perou. Možná i to, že si člověk nepřipouští, že by se mu něco mohlo stát – smrt je pro někoho jiného, jen ne pro něj. A každý chlap touží něco dokázat nebo se chce o to alespoň pokusit. Takže důvodů je spousta.
Co se vám nejvíce vybaví, když vzpomenete na výstup na vrchol K2?
Už se mi to tolikrát vrátilo, tolikrát jsem si to přehrával, že už pomalu nerozlišuji, co je sen a co je realita. Když si na to vzpomenu, je to hrozné. Člověk projde zvláštním psychickým vývojem, kdy došlo i ke změně pohledu, kdy jsem si říkal, že do jisté míry nepůjdu za určitou hranici. Celou dobu jsem byl nad věcí a říkal jsem si, že to zvládám a že nepůjdu dál až budu cítit, že to je nebezpečné. To jsem si falešně myslel, ale najednou se ohlédnete a zjistíte, že místo, kde se to dalo vrátit zpátky, už je dávno za vámi. Najednou se to řídí úplně jinými pravidly a už nemáte šanci to ovlivnit a jen čekáte, kdy si vás hora vezme.
Takže jste si uvědomil, že hranici nejste schopný poznat?
Absolutně nejste schopni poznat, kde se můžete nebezpečí vyvarovat. Hranice je možná tam, kde vstoupíte do letadla. Tam to ještě zastavit jde, později už to jde mimo vás.
Se smrtí na K2 jste se setkali hned několikrát, jaké to bylo?
Je to zvláštní, když si to člověk vůbec neuvědomuje a najednou vytáhne z ledu kus nohy nebo kosti s tím, že to býval kdysi nějaký horolezec, který tam lezl stejně jako já. Když kolem toho jdete, tak si uvědomujete, že vy může být za rok ta kost, která čouhá z ledu. Hodně jsem na to myslel, ale pořád jsem k tomu dodával, že já ta mrtvola nebudu a že to nenechám zajít tak daleko, abych tam mohl umřít.
To si asi říkali i horolezci, kteří letos výpravu nepřežili?
Letos si K2 vybrala dva lidi z vrcholového útoku z 20. července. Nahoru nás šlo 17, ale dolů se vrátilo pouze 15 lidí. Itala Stefana Zafku jsem potkal těsně před vrcholem a potkali jsme se i v základním táboře. Míjeli jsme se nějakých sto metrů pod vrcholem, když jsem se už vracel dolů a on ještě stoupal nahoru. Dolů už neslezl, zmrzl tam. Letos ještě zemřel šerpa korejské expedice, který se zabil ráno za tmy, když se s ním utrhlo lano a zřítil se.
K2 je neuvěřitelně obtížná nejen kvůli svým příkrým stěnám, ale i díky každodennímu zápasu. Co je pro vás ve výškách kolem šesti, sedmi kilometrů skutečně obtížné?
Sklon svahu je od 50 do 80 stupňů, jsou tam i místa, kdy lezete skoro kolmou skálu, takže právě sklon je na K2 nejtěžší, protože to není žádný chodecký terén. Navíc teploty s přibývající nadmořskou výškou jsou čím dál tím horší. Dále padající kameny, laviny, dehydratace – všechno.
Co je obtížné z každodenních věcí, co nám doma přijde běžné?
Na stěně je pak problém všechno od toalety po vaření, jídlo, focení. Vše je ztíženo.
Natáčeli a fotili jste ve výškách kolem osmi kilometrů, jak to lze uskutečnit?
Musíte s tím hrozně bojovat, protože jsou chvíle, kdy člověk nemyslí na nějaké focení a bojuje o holý život. Když se ale trošku orazí, je schopen se soustředit na to, že takový pohled jen tak neuvidí a že by to měl vyfotit. Pak zvažujete, jestli přežijete, když si sundáte rukavici, a jestli vůbec máte šanci zastavit a půl minuty se nehýbat a podchladit se.
V takové výšce je asi i problém jen zapnout kameru?
Tam je problém už úplně všechno. Každý pohyb vás stojí mnoho energie a musíte ho dlouhou dobu vydýchávat. Ujdete zhruba deset kroků, a pak dvě až tři minuty stojíte a lapáte po dechu.
Jakkoliv byl náročný a tvrdý výstup, sestup byl mnohem těžší. Dokážete si uvědomit, jaké jste měl štěstí, že jste to přežil?
Bylo tam několik kritických míst. První bylo těsně pod vrcholem, když jsem vypadl z ledu a zůstal jsem viset bez cepínu a rukavice jen za fixní lano. To byly ale spíše technické problémy, za které jsem si mohl sám. Mnohem horší bylo, když se rozhodlo, že sám nemohu klesat naší výstupovou cestou a že musím jít s americkou expedicí jinou cestou po Abruzziho hřebenu, terénem, který jsem vůbec neznal.
Nejhorší pro mne bylo, když jsem zůstal ve třetím výškovém táboře s dalším horolezcem Chrisem, který začal kolabovat. Věděl jsem, že když umře, umřu s ním, protože jsem absolutně neměl představu, kudy bych šel. Byl jsem na něm závislý, protože jsem neznal cestu dolů a v mlze, která tam panovala, bych ji sám nenašel. Takže jsem dělal všechno proto, aby neumřel. Naštěstí léky, které jsem mu dal, zabraly.
Nebyl jste ale vždy horolezec. Věnoval jste se spoustě sportů včetně jezdectví. Pak jste zamířil ale úplně jinam. Co to všechno bylo, než jste došel až k horám?
Tolik toho nebylo. Z jezdeckého sedla jsem přestoupil na taneční parket, kdy jsem patnáct let aktivně účinkoval ve folklórním souboru. Když tato etapa vyšuměla, přesedl jsem na horské kolo, od kterého je k lanu jen krůček.
Je ještě něco kromě hor, co vás láká a co je dostatečně adrenalinové, aby jste to provozoval?
Hory jsou další etapa. Poslední dobou se věnuji kombinacím extremních sportů, které se sejdou v jednom závodě. Jsou to takové delší podniky, kdy se jde na hranici svých psychických a fyzických možností. Jde o závody Adventure racing, což jsou nonstop závody zhruba od 350 do 550 kilometrů.
(redakčně kráceno)
