Žít jako syn slavného otce je nelehký životní úděl. Potomci slavných jsou podrobováni neustálému srovnávání a poměřování jejich činů s úspěchy jejich rodičů. Pro Jana Masaryka to byl na začátku jeho života problém doslova klíčový. Ke svému slavnému příjmení se otočil zády. Nikdy nesložil maturitní zkoušku, v Americe pracoval jako slévač nebo zedník, v době, kdy jeho otec buduje republiku, je vyznamenáván rakousko-uherskou armádou. Vše se změní s nástupem Československé republiky. Tehdy stojí společně s Edvardem Benešem u zrodu nové československé diplomacie, buduje zastupitelství ve Spojených státech a později působí na významném postu v Londýně. Jan Masaryk však nikdy nepatřil mezi klasické diplomaty, uznání a úspěchů dosáhl spíše než systematickou prací, svým přirozeným naturelem a temperamentem.
Jan Masaryk
Drastický zlom v jeho životě a koneckonců i kariéře nastal v roce 1938. Po mnichovské zradě a neodvratitelném zániku otcovy republiky opouští československé diplomatické služby. Během války ovšem plní zásadní roli minstra zahraničí Benešovy exilové vlády a získává obrovský respekt zejména britských a amerických politiků, ale i decimovaného českého národa. V poválečném období svého kreditu Jan Masaryk náležitě využil, ovšem nastupující komunistické mašinérii a nadvládě Sovětského svazu už zabránit nejen nedovedl, ale ani se o to nesnažil. O svých činech přitom nebyl vnitřně přesvědčen, jak dokazují vzpomínky jeho nejbližších přátel. Jeho záhadná smrt několik týdnů po únorovém puči jej pak jako rozporuplnou postavu jen potvrzuje.
O Janu Masarykovi v pořadu Historie.cs hovořili spisovatel a historik Pavel Kosatík (PK) a historici Michal Pehr (MP) z Masarykova ústavu Akademie věd a Vít Smetana (VS) z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Jaký byl vlastně Jan Masaryk diplomat?
PK: To je těžká otázka, protože Masaryk byl diplomatem dlouhou dobu, skoro 30 let. Za toto období se československá diplomacie proměnila hned několikrát.
Jan Masaryk patřil k zakladatelským osobnostem československé diplomacie, protože byl od začátku u toho, když Edvard Beneš začal budovat resort. Bylo to v době, kdy československá diplomacie vznikala z nuly, protože to byla jedna z profesí, kam se za Rakouska-Uherska Češi nebo Slováci moc nedostali. Nebyl na tom zrovna žádný zvláštní zájem.
Masaryk byl u toho, když se formovalo naše zastupitelství ve Spojených státech, kam byl v roce 1919 vyslán, aby tam položil základy našeho diplomatickému zastoupení. Později byl u všech peripetií první republiky. Od poloviny 20. let působil jako vyslanec na klíčovém postu v Londýně. Ten byl tehdy chápán jako druhý nejdůležitější po Paříži - Velká Británie byla považována za našeho druhého hlavního spojence.
Pak samozřejmě už v čele diplomacie zažil nacistickou totalitu a všechny exilové peripetie s Edvardem Benešem v Londýně. Další období bylo zvláštní, sporné stadium let 1945 až 1948. Dodnes nevíme, nakolik to nazývat demokracií a nakolik totalitou. Tyto proporce se tam totiž dost amébovitě prolínaly.
Jan Masaryk byl jeden z nejloajálnějších diplomatů, jaké vůbec první republika nebo obecně Československo mělo. Bylo to určitě dáno „už tím jménem a tak“, jak se říkalo za první republiky. Masaryk byl také nejbližší spolupracovník Edvarda Beneše. Nemusíme si ale dělat iluze o tom, jak jejich spolupráce vždy fungovala a kdo v ní byl závislejším, než bývá obvyklé. Jinak to byl skutečně jeden z našich nejvýkonnějších zástupců v cizině.
MP: Masaryk byl typ praktického diplomata. Nebyl diplomat, který vytváří nějaké ideje. Nebyl prototypem vzorného diplomata, který pečlivě píše hlášení. Konec konců když se podíváme především na jeho relace z Londýna, jsou ve srovnání s jinými velvyslanci poněkud stručnější.
To vše ale nic nemění na faktu, že díky svým schopnostem komunikovat a jednat s lidmi získal pro československou diplomacii mnohé.
VS: Jeho osobní šarm, schopnost pobavit, schopnost vtipu, mluvit odlehčeně, zahrát na piano, když bylo potřeba, to všechno mu přihrávalo velké body. Když se člověk dívá do deníků britských a amerických představitelů, všude vystupuje jako Jan. Nemají potřebu uvádět, že šlo o Masaryka.
Zároveň je třeba říci, a to už bych byl kritičtější, že Masaryk byl stěží schopen systematické práce, systematického spravování diplomatických postů. Někdy se nechal unášet svým temperamentem a nahodilým hodnocením, které potom pronikalo do jeho zpráv. To se několikrát ukázalo jako fatální.
Díky tomu závisel na svých spolupracovnících; zda byli schopni ho v tomto zastat a zda mohl konat osobní, nahodilou diplomacii, kdy někam přišel, zazářil a zase odjel někam jinam.
Jaký byl vztah Tomáše Garrigue Masaryka a jeho syna Jana? Tatínek mu dokonce několikrát pomohl protekcí nejen na střední škole, ale i do diplomatických míst.
PK: Osobně si pod protekcí představuji trošku něco jiného. Měl ho rád. Jejich vztah byl ale samozřejmě složitý.Nemohl nebýt, protože Janův tatínekbyl asi vůbec nejsložitějším tatínkem v této zemi.
Představme si kohokoli z násna místě Jana. Je nám patnáct let a naším úkolem je vytvořit si svou vlastní,na otci nezávislou identitu. Velmi rychle pochopíme, že naše možnosti nejsou velké.
Kdybychom se chvilku zabývaliJanovým mládím, může mu někdo vyčítat, že ve svém věku šel cestou revolty a snažil se otce popřít. Lumpačil, jak se v rodině říkalo. Za dnes známých okolností došlo k tomu, že na otcův rozkaz odešel do ciziny a sedm let strávil ve Spojených státech.
Když se to řekne nyní, po 100 letech, tak se odchází do ciziny, Spojených států, poměrně běžně. Ovšem tehdy to bylo z hlediska rodiny něco velmi neobvyklého. Odráží to, že vztahy tam byly obtížné, svým způsobem přísné, a že si s Janem asi opravdu nevěděli rady.
Jediný, kdo to řešil, protože otec se tehdy odmlčel na dlouhou dobu, byla Janova matka, která za ním několikrát byla a snažila se ho přesvědčit, aby se vrátil. Také mu pomáhala její rodina, protože pocházela z Ameriky a měla v New Yorku řadu příbuzných. Takže hlavně v prvním roce na nich Jan závisel a byl jimi finančně podporován. Také jeho matka mu po celou dobu jeho pobytu posílala peníze.
On tam dokonce pracoval i jako obyčejný člověk, na což nebyl zvyklý?
PK: Pracoval ve slévárně v Bridgeportu. Patřila otcovu příteliCharlesi Craneovi,podnikateli, mecenáši a jednomu z lidí,kteří T. G. Masarykovipomohliza první světové válkydostat se k prezidentu Wilsonovia zprostředkovat úspěch československé zahraniční akce.
Jan Masaryk v továrně pracoval v manuálních profesích - byl ve slévárně, dělal zedníka. Dodnes si myslím,že to bylo jedno z nejšťastnějších období jeho života. Tím nechci vrhat na jehopozdější život ponurý stín,ale on tam mohl býtnaprosto sám sebou. Nemusel plnit žádné vyšší úkoly. I on sám na tu dobu vzpomínal jako na zaniklou Arkádii.
Jan Masaryk se v Americe také léčil?
PK: To je složitá věc. Před několika lety se zjistilo, že v posledním roce pobytu v USA Jan Masaryk pobýval v sanatoriu pro mentálně hůře vyvinuté děti. K nim ale samozřejmě nepatřil. Jde o to, že byl spíš lajdák a v továrně si s ním nevěděli rady. Masaryk nechtěl odjet a oni nevěděli, co s ním. Tak jsem tomu rozuměl.
Myslím, že mu to prospělo v jedné věci. Donutili ho tam k jakési formě autoterapie, kdy se jakýmsi způsobem rozebral. Nevzpomínal na to úkorně a není to nic, kolem čeho by se muselo chodit s husí kůží.
VS: To je jeden z paradoxů jeho života a vůbec československé moderní historie: Jan Masaryk závěr pobytu v Americe prožil v sanatoriu pro duševně choré děti. Do Prahy se vrátil v roce 1913, pak strávil čtyři roky u c. k. vozatajstva, aby se pak se vrátil do Spojených států už v úplně jiné funkci, kdy má de facto vést československé vyslanectví. To je z nejproblematičtějšího období jeho života skutečné katapultování do výšin.
MP: Když si člověk uvědomí, že jedno z jeho prvních míst, než začal pracovat ve slévárně, byl poslíček v bance, je jeho postup do diplomatické úrovně velký skok. Jan Masaryk během svého života dokonce nikdy ani nesložil maturitu. Ale u Jana Masaryka se celým životem nese to, že synové velkých otců to mívají těžké.
A nekladl na něj tatínek moc velké nároky? Na mě působil T. G. Masaryk, že by chtěl, aby jeho děti také něco znamenaly.
MP: Je pravda, že jeho otec na něj kladl v jistém slova smyslu poměrně vysoké nároky a byl v některých okamžicích neústupný. Nebylo mu jedno, co se s jeho synem děje. Také těžko snášel Janův temperament.
Na druhé straně si Jan Masaryk uvědomoval, že jeho otec je výjimečný. Snad právě proto také vnímal dobu svého amerického pobytu tak pozitivně. Tam jej totiž mnozí tolik nesrovnávali s jeho otcem.
Narazil jste na to, že sloužil u c. k. vozatajstva. Je pozoruhodné, že zatímco tatínek v Americe rozbíjel Rakousko-Uhersko, syn se mezitím stal poručíkem a dostal stříbrnou medaili Za statečnost II. stupně?
PK: I na tom je možná trochu vidět,že mezi otcem a synembyla propast,kterou určitým způsobemmohly vnímat i úřady. Ty samozřejmě Jana podezíraly z velezrádných věcí, ale to, že nebyl během války s otcem v žádném kontaktu, se možná projevilo tímto způsobem.
MP: Rakouská říše byla relativně tolerantní. Někdy máme představu, že jsme tří sta let úpěli pod Rakouskem. To je dost nebezpečný výklad, protože najednou máme představu, že to bylo něco strašného. Když ovšem člověk jde do toho problému, ukazuje se, že to úpění bylo vcelku snesitelné.
VS: Dělat nějaký minimální (to nebyl případ Jana Masaryka) „odboj“ vůči rakouské říši bylo neskonale menším rizikem než v letech druhé světové války.
Připusťme ale, že zbytek Masarykovy rodiny měl problémy s úřady. Manželka i dcera Alice.
PK: Jistě, dcera Alice byla uvězněna, Janův bratr Herbert v roce 1915 zemřel, nejmladší sestra Olga byla s otcem v exilu. Nejhůře dopadla matka, paní Charlotta, která to v závěru války odnesla silně na zdraví a až do konce života se její stav příliš nezlepšil.
Jak se vyvíjela jeho diplomatická kariéra během první republiky? Byla nějak dramatická nebo byla normálně kariérní? Pomáhal mu Beneš jako nejbližší spolupracovník jeho tatínka?
PK: Když řekneme „pomáhal mu Beneš“, nemělo by to vypadat, že to bylo protekční dítě.Jistě, velmi často mu to za první republiky vyčítali. Je ale otázka, jestli by se jako protekční dítě na svém postutak dlouho udržel.Proti jeho působenívLondýněbylyuž v té době výhrady,ale rozhodně nebyly tak silnéjako proti některým dalším diplomatům,kteří museli své posty opouštět.
Skutečně není na místě podezřívat Jana Masaryka z toho, že by ho někdo nějakým způsobem na jeho pozici držel. To by byla asi křivda.
MP: Rozhodně nikde nenajdeme, že by T. G. Masaryk přímo intervenoval za svého syna. Taková věc v životě Jana Masaryka není. Pokud chápeme jako protekci přímé zasahování, v žádném případě to u něj nebylo. Jiná věc je, že mu nepochybně pomáhalo jeho jméno.
Ovšem na druhou stranu se jako laik domnívám, že u silné opozice vůči Masarykovi Janovi dělalo jeho jméno naopak potíže?
PK: Opozice byla úžasná, šla samozřejmě jak zprava, tak zleva. Velice zajímavá byla třeba u komunistů, kteří ve vztahu k Janově otciprocházeli určitými peripetiemi. V principu ho nesnášelipo celou dobu,ale bylo období,kdy ho trošičku brali na vědomí. Hlavně pak ve 30. letech se T. G. Masarykem začali zaštiťovat.
Na Jana Masarykato jakoby neplatilo až do doby, kdy se poprvé setkal s Gottwaldem. To bylo v Moskvě 1945,těsně před Košicemi, když se exulanti začínali vracetdo republiky. Tehdy spolu mluvili poprvé.
Bylo to trošičku jako „Sojuz - Apollo“ - setkání dvou protikladných principů. Na začátku se určitě obcházeli s obavami. Z čeho Jan podezíral Gottwalda, je nám asi jasné. Gottwald zase viděl v Masarykovi milionářského synka. Jakési pokračování bankéře Jaroslava Preisse jinými prostředky. Prostě kvintesenci buržoazie a všech nejhorších klišé, které si komunisté o masarykovské republice vymýšleli. Pro Jana asi nebylo snadné takové předsudky rozptýlit.
Jak prožil krizový rok republiky 1938, který dopadl katastrofou, a následující rok dva?
VS: Rok 1938 prožil velice bouřlivě, protože se před jeho očima hroutil sen „tatovy“ vysněné, krásné, ideální republiky. A to jakkoli si Jan během oněch dvaceti let uvědomil, že zdaleka ve všem republika ideální není. Přesto dál věřil v to, jak říkal jeho otec, že je potřeba 50 let stabilizování poměrů a pak republika i politický hospodářský systém budou velmi dobře rozvinuté.
V roce 1938 se to postupně začalo hroutit a Masaryk na to reagoval samozřejmě velmi emotivně. Měl totiž duševní chorobu, která se u něj postupně rozvíjela. Léta v Americe a zejména konec to jen potvrzovaly. Jan Masaryk měl sklony k maniodepresivitě. Depresivní fáze jeho života se dostavila po Mnichovu.
Víme z Majského deníku (Majský byl sovětský velvyslanec v Londýně), že se mu Jan v okamžiku, kdy se dozvěděl o Mnichovu, rozplakal na rameni. Pak se na několik dní stáhl do ústraní a přemýšlel, co bude dělat. Výsledkem bylo rozhodnutí, že musí odejít z diplomatické služby, protože už v sobě nemůže dál tlumit rozpor mezi snem jeho otce a realitou druhé republiky. Ta se stávala velmi rychle antidemokratickou, antisemitskou.
PK: Nás letopočet 1938 pochopitelně přitahuje, je svým způsobem magický. Jenže v tomto roce už byly karty rozehrané. Vše to vlastně byly jen důsledky toho, co se připravovalo minimálně po celá 30. léta nebo ještě dřív.
Jana Masaryka je snadné kritizovat a pak jsou zase lidé, kteří ho omlouvají. Je důležité zaujmout pozici, kdy bychom nemuseli dělat ani jedno, ani druhé a vnímat ho co nejvěcněji. K tomu asi přispěje uvědomit si, že jeho manévrovací prostor byl skutečně velice malý.
Hovořili jsme o maniodepresivitě. Kdybychom to vzali obrazně, tak válečné období, zejména jeho pobyt v Londýně, bylo skutečně manické. Jeho komentáře a vystoupení byly velmi razantní. Neodlišoval nacisty a Němce, byl přímočarý, vyzýval k přímým útokům na otevřená města, ke kobercovým náletům. To může být u jeho povahy překvapivé?
MP: Někomu by se to mohlo zdát jako překvapivé,ale byla to přirozená reakcena vývoj, který nastal.
Nastávádůležitá kapitola v jeho životě. Jan Masaryk totiž získává velký význam nejen pro zahraniční politiku, ale i pro domácí politiku a její další vývoj. Jan Masaryk si svými projevy získal obrovskou oblibu u české veřejnosti, kterou pak po válce zúročil. Řadu lidí oslovil svou poměrně jednoduchou řečí, která byla srozumitelná pro většinu lidí. Také celá řada jeho kolegů, kteří byli přítomni ve vysílání, se shodovali v tom, že dokázal dojmout lidi. Takže své charisma, které bezpochyby měl, dokázal v tomto případě stoprocentně využít.
VS: Důležitý je třetí rozměr Jana Masaryka v letech války, významný rozměr celosvětově uznávané osobnosti. Je to Masaryk propagandista nejen v československém kontextu, ale zároveň jako propagandista spojenecké věci - boje proti nacistickému barbarství.
Pro tento boj rok osamocené Británie se snaží získat podporu Spojených států. Britové si ho proto v tomto směru velmi vážili. A později i Američané hodnotili Jana Masaryka jako vynikajícího propagandistu. V letech exilu Masaryk strávil z necelých šesti let války 22 měsíců ve Spojených státech, kam opakovaně odjížděl.
V Americe vyvíjel velmi efektivní činnost prospojenecké propagandy, za kterou byl vysoce hodnocen. Bylo to i z důvodu, že konzervativní strany a ti, kteří stáli proti Mnichovu, proti appeasementu, obsadili v Británii nejdůležitější posty. Churchill, ale zejména Anthony Eden si toho byl vědom a upozorňoval, že Jan Masaryk byl tím nejlepším velvyslancem spojenecké věci. Šlo o to, že představitel „zrazeného“ Československa bojuje za spojeneckou věc a snaží se získat podporu Spojených států.
Jak se vyvíjel jeho vztah k Moskvě na konci války a v roce 1943, kdy jsme podepsali spojeneckou smlouvu, která vlastně založila celý problém?
PK: Jan Masaryk byl po svém tatínkovi západník, takže jeho hledisko bylo v tomto smyslu konzervativnější než Benešovo, který byl iniciátor a plnou parou uháněl do Moskvy. Jan Masaryk ho tam nenásledoval. Ocitl se tam poprvé až v době, kdy to už nešlo jinak, to znamená v roce 1945. Celý život se navíc Masaryk nezbavil strachu ze Sovětského svazu a Stalina.
Mnozí českoslovenští politici i demokratičtí hlavně v roce 1945 v souvislosti s odsunem najednou objevovali jakési známky sympatie ke Stalinovi osobně nebo k Sovětskému svazu (staré zafixované rusofilství, panslavismus). Souviselo to s přepřáhnutím ze Západu na Východ. V tom se však Jan Masaryk poměrně dlouho držel zpátky.
Změnilo se to, až když se vrátil do osvobozené republiky a musel vykonávat (zdaleka nejen) Benešovu politiku. V těchto posledních dvou tří letech života se dopustil řady politováníhodných výroků, a nejen výroků. Tehdy už prosovětskou politiku začal naplňovat. Namátkou si vybavuji citát: „Mír sovětský je mírem československým a naopak.“ To už je skoro řeč vazala.
Docházelo k tomu, čemu psychologové nebo právníci říkají mentální rezervace. Ve skutečnosti si myslel něco jiného, a když přišel domů, zašeptal pravdu, kterou přátelé nebo tajemníci tlumočili v knihách, které dnes čteme.
To se ale veřejnost v rozhovorech s ním nedozvěděla. Navíc pokud je dělali komunističtí novináři, byly hodně upravované a byly tam sloganovité teze jako ty, které dal do souvislosti s přijetím Marshallova plánu.
Ostatně to je věc, která souvisí se vztahem k Sovětskému svazu a kterou mu osobně vyčítám. Domnívám se totiž, že člověk jeho jména, povahy a minulosti se docela snadno mohl zachovat způsobem, který by veřejnosti dal najevo, že to není všechno tak strašně v pořádku.
VS: Když srovnáme Beneše s Janem Masarykem, je u Beneše vidět určitá konsekventnost uvažování o geopolitickém postavení Československa.
Kloním se k tomu, co říká třeba pan profesor Hauner svou dlouholetou analýzou Beneše v letech 1938 až 1939: Beneš si uvědomil, že Československo nemá v mezinárodněpolitickém kontextu vzhledem ke svému geopolitickému postavení příliš na vybranou a že Sovětský svaz může skýtat nějakou hráz proti německému budoucímu „Drang nach Osten“. Jestli to bylo po druhé světové válce reálné, je věc druhá.
Ovšem to, kam až Beneš zašel, je prostě nezpochybnitelné; hranice rozumného, co ještě bylo možné geologickou situací ospravedlnit, překračoval ve svých výrocích.
U Jana Masaryka to bylo jinak. Zejména Brity byl brán jako ten rozumný, který je Beneše v prosovětském entuziasmu schopen i mírnit. Jestli to tak ve skutečnosti bylo, je otázka. Masaryk to tak jen spíš říkal. V roce 1943, když se Britové snaží rozmluvit Benešovi ideu československo-sovětské smlouvy, platí Masaryk znovu za toho, který se snaží Beneše brzdit. Ovšem postupně se to mění.
Dovolil bych si citovat nesmírně zajímavé prohlášení Jana Masaryka z ledna 1944 ve velmi vlivné Council on Foreign Relations. Toto prohlášení pronesl Jan Masaryk pár dnů poté, co se Beneš dopouští neuvěřitelných výroků v Moskvě, kdy navrhuje Stalinovi vytvořit novou vládu v Polsku, objednává si nátlak po válce na provinivší se Slováky a říká, že je potřeba, abychom vždy koordinovali naši zahraniční politiku se sovětskou.
Masaryk v tu chvíli vystupuje a říká (zatím jsem to nepublikoval, jen na jedné přednášce na Univerzitě G. Washingtona): V současném politickém myšlení mnoha lidí se přikládá velká pozornost sférám vlivu. Pokud tyto koncepty převáží, tak upřímně věřím, že československý stát se nedostane do ruské sféry vlivu.
Jak si můžeme pomoci, to nevím. Velká Británie nám samozřejmě nepomůže. Když jsem nedávno obědval s Churchillem, ptal jsem se ho, zda by Britové přišli mé zemi na pomoc. Například pokud by se Rusové náhle objevili v Praze a pověsili mě a Beneše. Důrazně mě ujistil, že by nám nepomohli.
V Československu půjdeme po válce doleva. Není v naší moci učinit jinak, protože potřebujeme bezpečnost, jejímuž významu málo lidí ve Spojených státech rozumí.
Jestli tyto úvahy o sférách vlivu byly skutečně podložené nebo jestli se spíš nepředjímal vývoj, ke kterému posléze došlo, než že by se velmoci někde usnesly a řekly si, tady bude vaše a tady bude naše, je věc druhá.
Masaryk se v těchto chvílích postupně stává realistou. Přichází s koncepcí mostu mezi Západem a Východem. To je zajímavá kapitola na konci roku 1944. S touto koncepcí přichází dvakrát v interview pro americké časopisy, je za to ovšem velmi kritizován sovětským tiskem. Na to už Masaryk zareaguje velmi pružně, když v novoročním projevu 1945 říká to slavné, že po mostech se chodí, a to nám zrovna nekonvenuje.
Pak přijíždí do Moskvy a říká Gottwaldovi, že chápe, že naše zahraniční politika musí zaznamenat úplný obrat. Mluví o tom, že padá opona za jednou epochou a nastává epocha nová a že Sovětský svaz bude naším jednoznačným partnerem, kterému se budeme podřizovat a který bude rozhodovat o tom, kam bude směřovat naše zahraniční politika atd. Jsou to velmi smutné výroky od člověka, který byl považován za západníka.
Od začátku roku 1945 aureolu západníka ztrácel. Vrcholem je jeho působení v San Francisku na zakládající konferenci OSN. Tam je instruován Molotovovými papírky, jak má vystoupit, jak má podpořit sovětské stanovisko, a v každém hlasování hlasuje se Sovětským svazem. V archivu v Moskvě jsem ty papírky, které mu Molotov posílal, viděl a musím říct, že to skutečně byl zážitek.
Masaryk pak hovoří před zahraničními, americkými diplomaty, říká třeba Chipu Bowlenovi: „Bowlene, co je to za způsoby, jsme tak přátelští vůči Sovětskému svazu, jsme na kolenou, a Rusům to nestačí.“ Pak říká Harrimanovi (tehdejšímu velvyslanci v Moskvě), že do budoucna nesmějí Američané příliš brát vážně, co bude říkat, protože musí říkat jiné věci než ty, které si myslí.
Důvodem tohoto postupu je fakt dohody Beneše se Stalinem právě ve smyslu, že budeme koordinovat zahraniční politiku a že on s tím nemůže nic dělat.
S tím, jak jste hovořil o Marshallovu plánu, si vybavím větu, kterou Jan Masaryk pravděpodobně neřekl, nicméně vystihuje situaci: „Odjížděl jsem jako ministr zahraničí svobodné země, vracím se jako Stalinův pohůnek.“ Masaryk ale roli pohůnka pravděpodobně přijal?
PK: To je typický soukromý výrok. Traduje se, že to řekl na letištiIvanu Herbenovi. Na veřejnosti ovšem mluvil úplně jinak, až radostně. Lidé usuzovali z novin, že je to správné. Měli pocit, že Jan Masarykse z toho,co bylo v Moskvě dohodnuto, raduje.
MP: Všechny události, které byly zmíněny v souvislosti s těsně poválečným vývojem, musíme nejspíše chápat jako snahu československých demokratických politiků zachránit nezachranitelné. Jako snahu zachránit alespoň něco z jejich programu a přesvědčení. Tak asi musíme chápat i politiku Benešovu stejně jako činnost Jana Masaryka.
Oni v určitých okamžicích věřili, že zaplatíme vysokou cenu, ale že se zde najde určitý prostor pro „československou cestu“. Věděli, že bude posílen sovětský vliv. Uvědomovali si, že sem přijde sovětská armáda, a tudíž se musíme domluvit se Sovětským svazem a sovětskými komunisty. Přesto věřili, že za cenu této domluvy, která jistě bude vysoká a bude znamenat mnohé ústupky, tady bude zachován politický systém, který bude mít určité svobody. Byť třeba omezené.
To byla víra mnohých včetně Jana Masaryka. Jeho pozdější kroky, které se jistě mohou jevit jako sporné, dělal v zájmu zachování demokracie.
Muselo to být pro něj strašně těžké, když si uvědomíme, že v roce 1945 se dostal do vlády, v jejímž čele stál Zdeněk Fierlinger, kterého se snažil několikrát během války odvolat, a nepodařilo se mu to.
Ptám se na jednu věc, čímž přicházím k tristnímu bodu: Měl Jan Masaryk pro to, jak se zachoval v únoru 1948, nějaký rozumný důvod?
PK: U československých demokratů byl problém v tom, že aby jimi mohli být, tak by si asi museli stanovit určité meze, za které už jejich ústupky dál nepůjdou. Ani u Beneše ani u Masaryka, nemluvě o ostatních, nečtu, že by takovou mez měli.
Únor 1948 je typický příklad. Ve vládě bylo 25 ministrů, 12 podalo demisi. Jan Masaryk byl tím třináctým. Kdyby tu demisi podal druhý den, možná by 10 000 kožených kabátů napochodovalo do Prahy a začalo by se střílet, možná by se stalo něco jiného. Bylo by to ovšem chování principiálního demokrata.
Nechci být ten, který nepřímo něco vyčítá, ale demokratické chování to prostě nebylo. Byl to ústupek, který se pak nějak obhajoval. V soukromí se opět říkalo něco jiného než navenek. Navenek byly známé rozhovory, kde se povídalo o tom, že „s touto vládou si rád zavládnu“. Takže zase matení veřejnosti.
A veřejnost byla zoufalá, co jí také jiného zbývalo. Demokratičtí politici ji opět, už poněkolikáté, opustili, tak se snažila v tom vyčíst alespoň hlubší smysl. To znamená, všichni se chovali zvláštně, nikdo nedostal šanci se chovat jako zodpovědný občan, protože zodpovědná politika ze společnosti vyvanula pryč.
VS: Zase se to promítlo na mezinárodní scéně. Samozřejmě už se nedalo činit nic jiného než vydávat protesty. Jan Papánek se o to v New Yorku snažil. Na druhou stranu ovšem čteme v záznamech amerických a zejména britských úředníků, že nevěděli, jak mají protestovat proti vládě, v níž je ministrem zahraničí Jan Masaryk a prezidentem zůstává Edvard Beneš. Vždyť přesně tyto dvě osobnosti podporovali po celou dobu války a najednou mají vydat protest proti tomu, že je československá vláda nedemokratická.
Neschopnost těchto dvou lidí odejít (Jan Masaryk současně s ostatními ministry demokratických stran a Beneš nejpozději 25. února odpoledne) je skutečně fascinující.
Jan Masaryk byl údajně uražen na ministry, protože mu nesdělili, že budou podávat demisi. Ale to by bylo asi strašně malicherné?
PK: Řekněme si, nakolik je urážlivostpodstatnou vlastností u politika nebo nakolik byla tehdy. Samozřejmě se to říká, ale velkou váhu bych tomu asi nepřikládal.
MP: Pravdou je, že se dochovaly nějaké výroky, které měl Jan Masaryk sdělit na adresu odstupujících ministrů, jako že jsou to volové a pitomci, když podávají demisi.
Pravdou je, že podávat demisi v únoru 1948 nebyl opravdu příliš rozumný tah. A když se podíváme na celý průběh, podat demisi z důvodu přeložení několika policejních důstojníků, zatímco se předtím smířili s řadou dalších věcí, se jevilo opravdu jako nesmysl.
Jan Masaryk byl v té chvíli ve velmi těžké pozici, protože měl do jisté míry pocit odpovědnosti vůči Edvardu Benešovi, což bývá tradičně zmiňováno. V jeho kauze však musíme sledovat ještě další motivy.
Masaryk věděl, že Beneš je nemocný člověk, a o Janu Masarykovi se spekulovalo už tehdy jako o možném Benešově nástupci. Za jeho možná trochu váhavým postupem je tudíž možné vidět i snahu připravit si půdu k tomu, aby se mohl stát po Benešovi prezidentem. I tak je možné interpretovat jeho váhavost.
Podobné je to s jeho snahou o kontakty s tehdejší sociální demokracií. Jsou určité náznaky, že Jan Masaryk uvažoval o tom, že ve volbách, které se měly konat na jaře 1948 a které se pak konaly za změněných podmínek, bude na kandidátce sociální demokracie.
To vše uvádím jen k tomu, jak je toto období neobyčejně těžké pro soudy.
VS: Můžeme asi kritizovat rozhodnutí podat demisi, ale bylo to snad vyjádření toho, co demokraticky smýšlející politici měli udělat už dávno. A to říct „dost“, udělat tlustou čáru v okamžiku, kdy se neplnilo rozhodnutí celé vlády. Nedovedu si představit, jak měli ustupovat dál. Myslíte, že výsledek by byl jiný?
A pak na ono upozorňování, že neměli jinou volbu ani na mezinárodněpolitické scéně atd., vždy říkám: Dobře, do určité míry. Rozumné hledání mezinárodněpolitického postavení, jistě. Ale proč tam byly ony vysloveně servilní kroky vůči Sovětskému svazu? Proč Beneš poukazoval na to, že po této válce přijde další a Západ využije Německa jako odrazového můstku pro svůj útok na Sovětský svaz a že my půjdeme se svým spojencem? Proč to tvrdil?
To nemá logické vysvětlení, protože tím naopak podřezával pomyslnou větev spolupráce Východu se Západem, na které bylo Československo usazeno.
Podobných výroků a gest je nespočet. Třeba chování československé delegace na pařížské mírové konferenci v srpnu 1946 a frenetický potlesk slovům Vyšinského, tepající americký dolarový imperialismus. To vedlo k tomu, že byla zastavena jednání o americké půjčky. Americký státní tajemník Byrnes to totiž viděl a říkal, že jestliže máme obavu, že si nás ekonomicky podmaní, peníze nám dávat nebudou. To byla politika ekonomického nátlaku Spojených států.
Masaryk jede po Marshallovu plánu do USA a znovu říká, že nemůžeme dělat nic jiného, protože jsme museli přijmout nátlak Sovětského svazu. A žádá: prosím vás, dejte nám nějaké peníze. Ovšem na oficiální mezinárodní úrovni, nebyl z československého tábora vyslán jediný signál, který by byl vůči Západu výrazně sympatický.
Takže říkat, že musíme chápat, že neměli jinou možnost a že to bylo i na vnitropolitické scéně… Nevím. Stalin byl rozhodně člověk, který se zastavil, když viděl jasný odpor. Z československé strany nikdy žádný jasný odpor neviděl. Viděl ho u Finů, viděl ho posléze u Tita, ale na československé straně bylo vždy jen ochablé podvolení se.
(redakčně kráceno)